Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Rytíři skleněného království-huťmistrovské rody Jizerských hor a Krkonoš 16.-18. stol.- PREISSLEROVÉ

Příslušníci tohoto sklářského rodu, jejichž jméno se psalo též ve formě Preussler, Preyssler či Preisler, přišli do Čech stejně jako Wanderové či Schürerové ze Saska. Potomkem saských Preisslerů byl pravděpodobně Wolf (Wolfgang) Preissler, jenž vedl do roku 1617 sklárnu v krkonošských Vítkovicích. Není známo, který ze synů sklárnu provozoval po jeho odchodu, zanikla však až během čtyřicátých let 17. století. Huť vyráběla nejen okenní terče a užitkové čiré sklo či nádoby z nazelenalého lesního skla, ale i luxusní duté sklo kobaltové a manganové.


 
 

Bývalý vítkovický huťmistr Wolf Preissler si v roce 1617 pronajal od majitele panství Kynast, hraběte Jana Oldřicha Schaffgotsche, poblíž dnešní Sklarzske Poreby dva lány pozemku a přilehlé lesy, kde vystavěl novou sklárnu. Právě nájemní smlouva s hraběcí milostí, která mimo jiné huťmistra zavazovala k roční dodávce tří truhel skleněných terčů (malých, průhledných i routových) a kopy vinných sklenic, vypovídá o jejím výrobním programu. Huť se brzy stala nejlepší ve Slezsku. Wolfův vnuk Johann Christoph založil v roce 1702 o něco výše, na pravém břehu Bílého potoka, dokonce další sklárnu. Obě hutě však především pro nedostatek dřeva v roce 1752 zanikly. V letech 1754 a 1796 však Preisslerové ve slezském pohraničí zřídili ještě sklárnu Karlsthal a kompoziční huť Hoffnungsthal na výrobu bižuterních polotovarů, které drželi až do poloviny 19. století. Tehdy ji poslední potomek slezské větve rodu Christian Benjamin prodal svému zeti Franzi Pohlovi z Nového Světa, jenž již od roku 1842 provozoval nedalekou sklárnu Josephinenhütte.

Zaniklou vítkovickou huť obnovil nedaleko od jejího původního stanoviště v roce 1654 Johann Preissler, povolaný novým majitelem panství kardinálem Harrachem ze sklárny ve Sklarzske Porebě. Syn se vrátil na místo, které otec opustil. Již však nebyl majitelem hutě, ale jen jejím dědičným nájemcem; třicetiletá válka učinila konec velkolepému postavení huťmistrů. Ke sklárně patřily čtyři lány lesa a hutní statek. Císařské hutní privilegium z roku 1644 Preisslerovi povolovalo vystavění vlastního mlýna a pivovaru.

S potomky Wolfa Preisslera se setkáváme též v Rokytnu. Tamní sklárnu získal jeho stejnojmenný syn v roce 1625, když se oženil s dcerou huťmistra Paula Ewalda Barborou. Jeho syn Elias i vnuk Johann Karl jsou zmiňováni v schürerovské kronice jako kmotři dětí mšenských huťmistrů. Poslední zmínka o Preisslerech v Rokytnu se váže k roku 1736.

Neznámo odkud, snad ze slezské strany Krkonoš, přišli Preisslerové do Orlických hor. V každém případě v roce 1654 provozoval huť v Deštném Georg Preissler. Na úpatí Orlických hor, v Bedřichovce, se pak o dvacet tři let později narodil Ignác Preissler, proslulý malíř skla a porcelánu, jenž dokonale zvládal především techniku zvanou švarclot.

Tajemstvím je zahalen původ Johanna Preisslera, jenž mezi lety 1610-1617 koupil od Gerharda Ewalda polovinu hutě v Rejdicích. Je pravděpodobné, že nový huťmistr, jenž nejpozději od roku 1618 vlastnil celou sklárnu i hutní statek, byl bratrem Wolfa Preisslera z Vítkovic. Pod Preisslerovým vedením huť prosperovala a tak huťmistr již v roce 1623 požádal nového majitele panství, Albrechta z Valdštejna, o další lány lesa. Snad v tomtéž roce zřídil z důvodu velké poptávky bez potřebného vévodského povolení "černou" huť "V bárlochu." Obě rejdické sklárny patřily po dobu Valdštejnovy éry mezi největší dodavatele skla především na jeho velkoryse pojaté jičínské novostavby. Rejdický huťmistr byl též kmotrem mšenského Johanna Schürera von Waldheim, s nímž udržoval přátelské styky.

Podle některých zpráv zastavilo vzestup rejdické sklárny, stejně jako v případě Mšena, rabování Švédů během třicetileté války. Velké změny přinesl též nástup protireformace. Pro nekatolíky přestalo být v Čechách místo, zbývala emigrace nebo odvržení víry předků. Protestant Johann Preissler se tedy rozhodl Rejdice opustit. Sklárnu převzal syn Daniel, jenž pragmaticky přestoupil na katolickou víru. Pod vedením jeho potomka Christiana, jenž v roce pravděpodobně 1680 zřídil huť v Pustinách a spolu s bratrem Gottfriedem v roce 1701 sklárnu v Kořenově, se již rejdická huť potácela na pokraji zániku. Citelný byl především nedostatek dřeva a konkurence novosvětské hutě hrabat Harrachů. V roce 1752 huť koupilo panství.

Jistý Andreas Preissler je k roku 1621 zmiňován jako huťmistr v někdejší schürerovské huti sv. Anny v Zejbiši u Sušice. Potomky rejdických huťmistrů snad byli i Preisslerové z Polevska u Nového Boru, kteří se sklem již kolem poloviny 18. století úspěšně obchodovali. Jimi vedené firmy měly prodejní sklady především ve Španělsku.

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.