Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Avanti, nová kolekce Sklárny Heřmanova Huť
 
Výtvarné umění si zahrává se svým osudem - Bohumil Eliáš o symfonii barev a igelitových sochách
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 15/2003

Temperament a vášeň vnitřního přesvědčení, které spontánně vybuchují i v běžném hovoru, překvapují svou silou a do puntíku potvrzují to, co je vepsáno v tváři jeho děl. Žádný decentní náznak - to ani náhodou. Je to přímý zásah jsoucí k podstatě věci. A ohňostroj barev. Živel jménem Bohumil Eliáš, jehož království v Praze Stodůlkách střeží tři vlčáci, budí respekt - všichni čtyři.


 

 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Bohumil Eliáš Host:
Bohumil Eliáš

Marie Kohoutová Jestli je něco, co na Vašich dílech zaujme okamžitě na první pohled, pak je to jejich doslova ohromující barevnost – Vaše barvy jsou syté, důrazné, šťavnaté mají dynamický rytmus, jásavý vzlet. Všechno dohromady tvoří velkolepé drama umocněné dokonalým tvarem. Jsou tvůrci, kteří se postupem času a tím, jak vyzrávají, oprošťují od barevnosti, od všeho vnějškově nápadného. U Vás naopak jakoby stále víc explodovala životní energie, elán a optimismus. Nebo se mýlím ?
Bohumil Eliáš To přichází samo. Dělám to padesát let, znáte moji genezi. Nejprve musí člověk přesvědčit sám sebe, že je to správné. Nezajímá mě, co řeknou ostatní, chci uspokojit jenom sám sebe. A že někdo dělá věci postupem času barevně redukované, já jsem v té druhé poloze – mě to nestačí, musím se vyjádřit naprosto jasně – červená je červená, modrá je modrá - neznám kompromis. Měl bych pocit, že se barev bojím. Tím nechci říct, že kdo dělá staženými barvami… – je to výraz jeho mentality a uvažování. A protože jsem především malíř, tak se chci tak vyjadřovat. Barva je fenomén, jejich spojením vznikne symfonie, je jasná, hravá, umí dát prostor, naději, říct věci, které se slovem říct nedají – je to tušení, atmosféra… to všechno barva umí… Jste ten dirigent, který má v ruce orchestr palety, kdy zcela záměrně kladete barvy tak, aby ladily, ale v jistém okamžiku stvoříte kakofonii, to dělá napětí toho díla. Každodenní práce je boj sama se sebou - nenávidím stereotyp v malbě. Čeho se zříkám, co považuji za totálně nebezpečnou věc ve výtvarném umění, jsou takzvané trendy a hlavně ti kritici, kteří se trendy zabývají, nepochopí mnohdy ani věc samu, a většinou to dělají lidé, kteří to sami neumí. Když jsem byl předsedou sklářské sekce při Unii výtvarných umění, bylo v ní dvě stě lidí. Kolik z nich našlo svůj přesvědčivý, osobitý, nezaměnitelný výraz ? Ostatní jsou na hranici epigonismu. Tečka. A tam by měla být upřena pozornost galerií, aby uměly ve zmateném světě výtvarného oboru vidět věci, které jsou původní, podstatné a neopakovatelné.
Marie Kohoutová Ty Vaše barvy, pane Eliáši, fungují jako, s prominutím, masožravá rostlina, jejich vábení nelze odolat. Podívám se tedy podruhé a jsem definitivně lapena – uchvátí mě tajemství, které se v díle zrcadlí a které je v něm zakleto. Já se snažím ho pochopit, ale Vy jste ten, kdo ho stvořil. Jaký na něj máte recept, jaký postup ? A co je pro Vás osobně tím momentem, který rozhodne, že se dílem budete zabývat – ať už cizím, budete mít chuť ho prozkoumat a poznat, nebo např. vlastním nápadem, ze kterého se později zrodí další dílo, protože určitě ne všechno, co Vás napadne, je použitelné?
Bohumil Eliáš To kdyby každý věděl ! Gryf, podle kterého by mohl každý dělat ! Je to boj intuice, sen, o který bojujete a chcete si ho splnit, ale protože nejste poučena, pracujete na zcela novém problému, trápíte se do té chvíle, dokud vás neuspokojí. Jsou to nehmatatelné věci. A u toho boje nastávají velké barevné změny ve stavbě objektu, pořád se někde něco mění. Boj je nakonec spravedlivou odpovědí tím, že pokud to myslíte čestně sama se sebou, tak alespoň na polovinu té cesty, toho snu, dojdete. A to za to stojí. Ve svém ateliéru jste sama, nemáte nápovědu, nabízejí se vám věci ze zkušenosti, které najednou nejsou upotřebitelné, potřebujete jít někam jinam. Jednoduše se krásně trápíte.
Marie Kohoutová Jaký konkrétní postup tedy zvolíte?
Bohumil Eliáš Pracuji každý den, dělám řadu skic. Když děláte na jedné věci, tak vás to inspiruje, děláte další varianty-skici, do rána to zapomenu a za 14 dní je pozdě. Než dodělám jednu věc, mám rozdělané tři další a ty zdánlivě odpočívají, ale ten čas, kdy k nim zabloudím, je kdosi, kdo přesně řekne: „To není cesta, kterou se ubírat.“ A další cesta, které jste nedávala naději – v tom okamžiku po ní sáhnete. Je to jedno s druhým, navzájem se inspirují, to pomáhá… je jedno jestli kreslím tužkou, dělám sochu nebo sklo. Krásně si hraju… hra musí ale být vážná, smysluplná… Tečka.
Marie Kohoutová A do třetice – je to i lyrismus a jemný humor Vašich prací, které mě okouzlují. Hodně o Vás napovídají i jejich názvy – Vítěz, Záznam, Příběh pracovního stolu, Průniky, Planeta vos, Brána do ráje, Ekvilibrista… Vy sám jste ekvilibrista, protože balancujete na hraně tří oborů – malby, skla a sochařství – a musíte najít bod, kde se protnou. Kdy máte pocit, že dohromady fungují, jak by měly, a kdy nikoli?
Bohumil Eliáš Každý den to nefunguje. Dělám určitou věc, kdy si najednou v půli uvědomím, že by to vlastně byla plastika – samo vás to navede. Mluvila jste o barvě a komičnosti. Dělal jsem barbarské věci, jejichž náplní byl vnitřní řád fragmentů, ambice sochy povalené v ošklivosti – působilo to poeticky. To je ta mucholapka, abych přitáhl pozornost k barbarskému ničení. Nemůžu udělat ošklivou věc ošklivě, musím přitáhnout půvabem a jakmile vás mám, řeknu – tady se dívej! Barva má tuhle neskutečnou moc, přes svůj půvab ukázat hrůzu… Ještě jí podpořím tančivou myšlenkou a pak jsou červená a modrá víc, než jsou samy o sobě.
Marie Kohoutová Jak se vůbec stalo, že pěstujete tři obory najednou ? Měl jste všechny natolik rád, že jste se jich nedokázal nebo nechtěl vzdát nebo jen sklo Vám bylo málo a nestačilo Vašim výtvarným ambicím?
Bohumil Eliáš Sklo mi v jednu chvíli přestalo stačit, ani jsem si neuvědomoval, že to má stačit. Jsem absolventem výborného pedagoga na UMPRUM prof. Kaplického, který tvrdil, že se sklo musí posilovat, jinak se stane suchým dekorativním materiálem. Dával nám úlohy – museli jsme do knihovny a nastudovat literaturu, o které měl pocit, že k ní svou mentalitou inklinujeme, u každého postupoval naprosto individuálně. Vtiskl mu pečeť určité nepostradatelnosti vzájemného působení i jiných výtvarných disciplin, než je pouhé sklo, které se tím dostává do velice dynamických a barevných jasných úhozů. To je cosi, čeho si jsem do jisté míry vědom. Kaplický nikdy nebyl sklář, chodil ke Švabinskému, a nakonec byl větší sochař něž malíř. Přistupoval ke sklu nezaujatě s pohledem architekta, sochaře a malíře a tím objevil nové možnosti. Když nastoupil na UMPRUM, otevřel nový pohled na sklo. Byl enormně vzdělaný v hudbě, literatuře, výtvarném umění a dokázal neuvěřitelné věci. Byl jsem v ateliéru s Karlem Vaňurou a seděl nám modelem pan Fiala, člověk asi 65letý. Kaplický poslal asistenta do knihovny, aby nám přinesl reprodukce hlav od antiky, gotiky přes baroko až po dnešek a všechny před námi seřadil. Myslel jsem, že budeme naprosto zmateni, ale on ukázal, jak pracovala antika s okem, gotika se strnulostí, baroko s napětím… uměl u každé práce najít poučení v souvislostech. A u posluchačů uměl překlenout řadu bojů, se kterými by se sami těžko potýkali, přenesl je přes problémy na cestu, která je jedna z možných. On sám řekl, že každého posluchače promýšlí několik hodin denně zvlášť. Byla to 50. léta, krutá, my byli kluci z venkova. Čtvrtky jsme trávili v ateliéru, byl tam gramofon, hrál se Händel a Kaplický nám vypravoval o významu hudby… škola pracovala celistvě s literaturou, hudbou. A nezapomínalo se pít i dobré červené víno. To byla vzácná doba, je to pryč. Prof. Kaplický také říkal: „Jestliže se budete zabývat pouze jednou disciplínou, stane se z vás kůň s klapkami na očích jedoucí po jedné cestě - a na tom kolečku se uvrníte.“ A to je pravda. René Roubíček kdysi krásně řekl, co je sklo ve výtvarném kumštu – je mu tím, čím je hudbě jazz – to se strefil ! Sklo je výtvarnou disciplínou, je jazzem výtvarného umění. Proč ne !
Marie Kohoutová Ve 20. století prošlo sklo velkým emancipačním procesem, kdy se vymanilo z disciplíny tzv. dekorativního umění a vzalo na sebe všechna rizika autorské umělecké tvorby. Ale, jak dokládá současná podoba ateliérového skla, risk je zisk. Riskujete rád ? Kdy vsadíte všechno na jednu kartu ? Nebo si sklář něco takového vůbec nemůže dovolit ?
Bohumil Eliáš Naprosto riskuju ! Jsem si vědom toho, že úspěch je minimálně 50procentním odrazem riskování. Bez toho se nehnete. V ateliéru sedíte a dva dny malujete – až trochu opatrně. Třetí den v 8.30 řeknete - dost! Drapnete barvu a je to jako erupce sopky, něco, co se schraňuje před výbuchem, a je tu výbuch… A to je ten okamžik, kdy se nespletete – zásadní úhoz, krátce – naprosto samo… ona vás ta věc na to připraví, donutí vás k tomu. Neptáte se, jestli dílo dokončíte šťastně nebo nešťastně, musíte to udělat. Je to nevyzpytatelné.

Marie Kohoutová Výtvarné umění, a tedy i sklo, je přirozenou součástí veřejného prostoru, samo ho spoluvytváří a je jím také ovlivňováno, vzniká a pracuje v určitém myšlenkovém a pocitovém kontextu, to jsou ty trendy, které tak nesnášíte. Do jaké míry se jimi umělec může nechat ovlivňovat, aby zachoval věrnost sám sobě a aby zároveň nedělal cosi, co je dávno překonané, co je neživotaschopné, co už nikoho nezajímá, a kdy musí jít naopak vlastní cestou proti těmto trendům ?
Bohumil Eliáš Musí jít hlavně vlastní cestou. Je to věc velikánského citu, patří k výtvarnému umění a ten vám nedovolí přijít do galerie s něčím, s čím nebudete souhlasit. Nebude-li tam cit, teoretik mu v ničem nepomůže, jen ho mate. Výtvarníci by měli mít tu zkušenost, že by měli dělat věci do historických prostorů – a kde jsou potom moderní trendy ! Měli by dělat kupříkladu do gotiky – tam se naučí být pokorní! Divák nesmí mít pocit, že dílo je tam vnesené, měl by mít pocit, že tam patří. A to mi dost chybí. Lidi řádí barvami, utekli od vážných materiálů. Igelitovou sochou mě nikdo nepřesvědčí, že je to dobrá socha – mě ne ! Dnes je výtvarné umění záležitostí video obrázků a nikdo nepracuje rukama ! - lidi by se měli stydět za to, že drží štětec nebo špachtli ? - já se ptám ! Umění má sloužit. Výtvarné umění si zahrává se svým osudem, je často nepoužitelné. Mě to šíleně vadí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohumil Eliáš: Najdou se?, 1995
bronz, 168 x 80 cm
z katalogu autora

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohumil Eliáš: Vitráž, 1971
Kostel Panny Marie, Dobrš, 14. stol.
z katalogu autora

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bohumil Eliáš: Zrození, 2000
malba na skle, v. 212 cm
z katalogu autora

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.