Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
O prvním a druhém místě - a také o promarněných šancích a změnách v plynutí času s Jiřinou Žertovou
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 16/2003

"Pevné a dané, cítěné a neuchopitelné, z toho se skládá lidský svět. Sdělit divákovi moje vidění světa - o to usiluji. Logický řád výstavby objektu vertikálními dřevy a strohými tabulemi skla rozehrávám světlem a stínem litých barev, které udržují vnitřní napětí a zdání pohybu. Hrou s vysloveným a zamlčeným otevírám iluzivní cestu mimo realitu objektu." (Jiřina Žertová)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Jiřina Žertová Host:
Jiřina Žertová

Marie Kohoutová Znalci, a mohou to postřehnout i běžní pozorovatelé, rozdělují Vaše dosavadní dílo do přibližně dvou oblastí nebo období rozdílných hlavně formou objektů vytvářených jednak foukanými tvary jednak kompozicemi z plochého skla. Obě spojuje důležitý prvek použití barev, které dílo posouvají do další roviny. Poslední Vaše práce údajně dle teoretika Ivo Křena vykazují tendenci k redukci barev a soustřeďují se víc na řešení vzájemných prostorových vztahů. Souhlasíte s tímto rozdělením ? Cítíte Vy sama nějaké zásadní obraty o 180 a více stupňů, náhlý odklon od již dosaženého k novému a neznámému? A jak se vůbec vyvíjel Váš výtvarný názor?
Jiřina Žertová Dělila bych svou práci na oblasti tři. Velký vliv na mě měl prof. Kaplický, morálně rovný čestný člověk a to bylo v hrozném ovzduší 50. let vzácné. Do roku 1950 měl ateliér monumentální malby. Bylo pro něj velkým přelomem, když se ateliér, který vedl, změnil na ateliér výhradně sklářský s důrazem na tvorbu pro průmysl. Zodpovědně a s ohledem na historickou tradici českého skla, pojatou moderně, vnesl nového ducha do cítění širokého okruhu svých posluchačů. V jeho ročníku nás bylo šest a od 3. ročníku nás rozdělil na 3 a 3, tři se zabývali designem. Já dělala vitraje, končila jsem velkým oknem 3,5 x 2,5 m s detailem v materiálu. Měla jsem dělat ještě 6. čestný ročník, ale to se nezdařilo a najednou jsem byla ze školy pryč a živila jsem se přes Sklářské středisko designem. Vždycky jsem tíhla k velkému tvaru. Jezdila jsem do sklárny Uměleckých řemesel do Škrdlovic vzorovat vázy, mísy a talíře z hutního skla, takové ty věci, které sice vypadají, ale nejsou použitelné. A tam se člověk snažil, aby vyvzoroval komisí schválené návrhy pro pracovní program sklárny trochu rychleji a zbyla mu část přiděleného času na vlastní tvorbu. Tak vlastně začala ateliérová tvorba v Čechách. Jsem spíš malířský typ. Výroba na huti mě omezovala barevností, která právě v době vzorování na pánvích byla. Chtěla jsem modrou, byla zelená, navrhla jsem třeba kouřově šedou, byla růžová. Používala jsem proto více rubínů – ty barví sklo v široké paletě, ale práci zdržují. Takže byly potíže, ale na dlouhé období ve Škrdlovicích ráda vzpomínám. Možnost nahlížet dovnitř má jenom sklo. Vnitřní prostor mě vtahoval čím dál víc. Pro tento druh práce byla vhodnější oblast severních Čech, kde se sklo fouká. Crystalex umožnil výtvarníkům kupovat si vzorovacím hodiny. Toho jsme využívaly s kolegyní Danou Vachtovou. Hodně jsme si pomáhaly a měly stejné skláře a možnosti a tak jsem po čase zjistila, že i naše sklo se sobě podobá, že už to dál nejde a že se musíme roztrhnout, lidi si nás začali plést a já zase vyčerpala všechny možnosti barevnosti rubínů. Začala jsem tedy malovat skla netransparentními barvami a také proto, aby barva byla tam, kde chci já a ne když se barva rozfoukne a je za rohem, kde ji vůbec nechci mít. A tak jsem to krásné blyštivé sklo léta prznila barvami. Nemám ráda sklo, kde stačí jeden dva otisky palce a krása je pryč, sklo, které je založeno jen na lesku blesku… V 90. létech už nešlo stavět jenom na sklárnách, velké a těžké sklo mě zmáhalo a já si řekla, že budu dělat vnitřní prostory na tabulovém skle a že od prvního momentu ho budu tvořit úplně sama. Trvalo to nějakou dobu, než si lidi zvykli na tento styl. Používám systém řazeného skla, konstrukční a současně vertikální kresebnost tvoří dřevo, tabule skla maluji. Velmi často barvu liji jako malíř Polock, ale já věřím, že jiným způsobem. Důležité bylo, že v dutém foukaném skle jsem řekla všechno co jsem chtěla. Že jsem využila všechny možnosti a pohled na něj a že chci sklo dělat jinak. Objeví-li někdo novou techniku, má mít nějakou dobu hájení, aby ji zažil a ozkoušel, ale když už ji léta vystavuje, pak ji dává v plen a je-li majetkem veřejnosti, každý má právo se jí zmocnit.
Marie Kohoutová Kdy je potřeba ten obrat, přetržení nebo zavržení udělat? Svědčí o tvůrčí krizi nebo naopak o přílivu sil?
Jiřina Žertová Jistě že byla krize ! Krize může dopadnout dobře nebo špatně. Každé změně předchází vnitřní krize a řekne vám - tak už ne, ale jinak. Asi to bylo i věkem - inspirovala mě příroda a bylo to i v období, kdy jsem se k přírodě přiklonila víc. Pokud člověk nemá vnitřní potřebu přisednout k záhonku a něco zasadit, nemá smysl ho k tomu nutit. Pak se vrátí k přírodě mnohem později. To si člověk vůbec neuvědomuje… když jste v procesu změny, tak ji nevidíte, až post factum si uvědomíte, jak to bylo.
Marie Kohoutová Rovné plochy a hrany tabulového skla svádějí ke geometrickým hrám a výtvarným úvahám o řádu věcí. Vy strnulost skleněné plochy řešíte citlivým decentním způsobem – vkládáním dřevěných hranolů plochu nadlehčujete, dílo je vzdušné, lehce rozdýchnuté, s jemným náznakem oblosti. A navíc formu uvolňujete otevíráním do prostoru. Co toto otevírání pro Vás znamená, co vyjadřuje ?
Jiřina Žertová Mám dva objekty – Garáž, kde se děje spousta věcí uvnitř, a Hlubina, kde děj probíhá nahoru a dolů, ale prostor je mezi stavbou. Sklo je těžké a to, co bych do něj mohla zaklít, z důvodu váhy raději volím otevřený způsob. Geometrické tvary se ve skle dělají dobře – i v řazeném skle, to už taky hodně lidí dělalo přede mnou… Moje věci jsou hodně krajinné – Zatopená alej, Viadukty, Akvadukty – geometrii jsem si zakazovala. Dnes už si ale vnitřně dovoluji geometrii používat. Kdybych začala takhle, asi bych šla rychleji než přes svoje krajiny. Myslím, že jsem v řazeném skle vymyslela některé chytré věci, ale spoustu jsem jich nevymyslela - třeba to, že struktura zajíždí sama do té druhé - to udělalo sklo samo. U mě začíná sklo kresbou, kdy třeba strom má být krásný, pevný, konstrukční prvek a mezitím listy, slunce, atmosféra apod. Pak ale přišlo Biennale v Benátkách a já si říkala - jak to budu transportovat? Zjistila jsem, že je nemusím obkládat molitanem, když se v bedně dají jednoduše na hranu, dřevo chrání samo jedno od druhého. Přišla jsem na možnost plochy přibližovat, oddalovat, dovnitř, ven, různě zasouvat, posouvat a že si můžu hrát s obrazy namalovanými na skle. Když tak spolu mluvíme, tak si uvědomuji, že už mám dost litého skla, všechny ty čárečky – už je mi z nich nanic. Předloni jsem byla na sympóziu v Novém Boru a tak jsem zkusila stříkání skla a řekla jsem si, že už budu dělat jenom tohle, ale… i když to tak nevypadá, mám celý život potíže s komunikací a s věkem se to ještě zhoršuje – to znamená, že se musíte s lidmi ve sklárně domluvit, přizpůsobit se, kdy se jim to hodí, je to organizačně velmi náročné - a když si tohle všechno představím… - od té doby jsem tam ještě nebyla. Dělám něco jiného, než bych vlastně chtěla. Asi se dostávám do krize – budu do sklárny jezdit a pak s tímhle končím, musí nastat změna. Cítím to už poslední tři roky, oddálila se jen tím, že teď řeším problém koulí v ploše. Já se asi minula povoláním. Každý, kdo dělá umění, musí se umět předvádět, to já neumím. Mě dělá potíže i vernisáž, že tam musím stát, přede všemi něco říct, vždycky je to pro mě děsivý zážitek. Když to pomine, najednou švitořím… Cítím tak strašlivou nechuť, že musím jít do sklárny, už jen ta představa… - hrůza! Sama jsem tím už rozmrzelá, místo, aby se to s věkem zlepšovalo, je to čím dál horší, vyčítám si to. Je to boj, chtěla bych jít dál a už jsem na tom mohla nejmíň rok pracovat. Také vím, že to, co vznikne, hluboce vyrovná vnitřní útrapy. Konec konců, co je komu do toho, to nikoho nezajímá, důležité je, co vznikne a ne jak… ne proč jste něco neudělala, důvody morální amorální, ale proč jste to udělala - důležitý je výsledek.
Marie Kohoutová Vnitřní pochyby nebo zábrany, o kterých hovoříte, mohou být skutečně zdrcující, na Vašich dílech ale vidět nejsou, naopak - svědčí o pevném, vyzrálém tvůrčím názoru, o jemnosti a otevřenosti mysli. Změny jsou pánem svého času, rozhodnou o něm samy. A přesto - jedno Vaše dílo se jmenuje „Totéž později“ – dostává tvůrce druhou šanci ? A kdy ji promarní?
Jiřina Žertová Je mnoho nevyužitých šancí, lépe se definují, ale kolikrát i když problém vidíte, uchopíte ho a myslíte, že víte, jak na něj, stejně cítíte, že to není ono. Každý den začínáte a pokračujete znovu, každý den je boj a není to pod penzí – to říkal prof. Kaplický. Promarněných šancí je v životě víc, ale člověk se nesmí nechat zneklidnit, a nesmí být spokojen – pak se už jen opakuje. Třeba Olbram Zoubek – to byl tak silný autor! - ale byl tak spokojen s padajícími figurami, až je to překvapující. Vždycky jsme diskutovaly s dr. Adlerovou, je-li to taková zaujatost pro problém nebo nemohoucnost. Když člověk něco chce, má to udělat, když ta možnost je. A to je u výtvarného umění výhoda, že člověk může dělat sám pro sebe. Když ale není odezva, je to také smutné. Já dělám věci ne snad do šuplíku, ale z vnitřního přetlaku, ten přetlak vzniká třeba i když šance uniká. Přiznám se, že v 90. létech se mi sklo zošklivilo, vyvalilo se na chodníky vedle čepičářů, bylo to hrozné období, kdy klady nového nebyly vidět, jen ty zápory a jejich dravost. Připadala jsem si jako emigrant v cizím městě. Nám na škole říkali, že umění je poslání. Dnes už s tímto názorem neuspějete. Dnes je to o penězích, všechny ty aukce atd… Nemůžu se na umění koukat jako na zboží. A představa, že by se moje věci posunuly tímto směrem, je nesnesitelná.
Marie Kohoutová Umělecké dílo není jen cosi samo o sobě. Je to zvláštní úkaz. Fragment „skutečné reality“ i reality „jiného světa“ – světa nehmotného, světa fantazie. Oba od reality abstrahují a přitom ji vyjadřují. Různé jsou i metody umělecké práce – někdo se vyjadřuje pomocí symbolů starých 4000 let, jiný pojmenuje věci zpříma, naplno, bez vytáček. Do hry vstupuje také divák. Kdy pozorovatel vezme dílo „za své?“ Kdy dílo funguje jako umění a kdy jen jako více či méně zdařilý popis obyčejné reality?
Jiřina Žertová

Vy po mě chcete chytré řeči a to já neumím. Dokud dílo vzbuzuje averzi, je to ještě dobré. V 70. – 90. létech chtělo umění šokovat, dnes se zdá, že je v krizi – a to je dobře, pak se objeví něco nového. Dílo si najde svého vnímatele. I kdyby to byl jen jeden, stojí to za to, že pochopil, co člověk chtěl říct. Umění je bohužel chápáno jen úzkou skupinou lidí. Sylva Petrová řekla krásnou věc, že mladí lidé na škole v Sunderlandu mají tak ohromné možnosti, ale přimět je, aby do dílny chodili a tvrdě pracovali, je těžké. Umějí obhájit své dílo, to mají zvládnuté, na rozdíl od nás, umí se vyjadřovat. Ona řekla: „Když ho slyším, je to univerzitní profesor, ale když se podívám na jeho dílo, je to průměr.“ Mojí generaci tohle chybí, v tom jsme opoždění. Když to někdo nevidí, co na to říct… Jistě, když třeba paní někde prodává celý den a sklo nikdy neviděla, těžko po ní člověk může chtít, aby ho hned pochopila. Někteří sázejí na název díla. Obecenstvo vždycky pokulhává, vždycky to trvá nějakou dobu, něž je dílo pochopeno a přijato. To prověřuje čas, co zůstane. I já zpětně vidím, která cesta není možná a která ano. Vím to ale jen citem, rozvaha je až na druhém místě.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jiřina Žertová: Poslední tón, 1992
malované vrstvené sklo, dřevo
43 x 75 x 62 cm
z archivu autorky

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.