Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Žít život mužů? S Martinou Pachmanovou o výtvarném umění a feminismu
Dominik Hrodek - Fórum S - vydání 12/2005

"Pro většinu umělkyň je stále těžké říci "jsem feministka", přestože jejich díla problémy spjaté s ženskou identitou řeší," říká uznávaná výtvarná kritička a kurátorka Martina Pachmanová, která v minulých týdnech vydala v nakladatelství Argo knihu "Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu." Jde o v našich poměrech pozoruhodnou knihu a o vůbec první soustavnější genderový pohled na české výtvarné umění zhruba první poloviny 20. století. Autorka přibližuje, jak toto umění zobrazovalo ženskost a mužskost a jakou roli v něm hrály ženy-umělkyně. Vedle toho ovšem Martina Pachmanová byla jednou z "hrdinek", jejichž osobní život sledovala novinářka a dokumentaristka Tereza Kopáčová ve filmu Kristova léta, dámy, který s nemalým ohlasem vysílala Česká televize na podzim minulého roku.


 

 
Dominik Hrodek Moderátor:
Dominik Hrodek
Martina Pachmanová Host:
Martina Pachmanová

Dominik Hrodek Nedávno ses objevila v dokumentu spolužačky Terezy Kopáčové (nyní šéfredaktorky časopisu Story)… Jak moc to byl zásah do soukromí?
Martina Pachmanová S tím filmem dosud docela bojuji. Všechny čtyři, které jsme do natáčení šly, jsme byly na začátku velmi naivní, protože jsme si neuvědomily, co taková věc obnáší. Byl to skutečně velký zásah do soukromí. Valná většina záběrů byla točena před asi čtyřmi lety, čtyřmi a půl lety. Tehdejší doba byla v mém životě velmi komplikovaná a zpětně se sama na sebe koukat je trochu potíž.
Dominik Hrodek Viděl jsem film v Jihlavě, je až na hranici domácího videa, pojednává o vztazích…
Martina Pachmanová Myslím si, že to je na filmu velmi hodnotné, i když to někomu připadá příliš surové. Tereza ale i v tomto ohledu mohla být jako filmařka ještě důslednější a vydolovat z těchto situací ještě více. Ale to už bych ve filmu nechtěla být vůbec.
Dominik Hrodek Film zobrazuje určitou generaci lidí. Vaše generace ještě maturovala za komunistického režimu a na škole jste tehdy zažili přelom…
Martina Pachmanová Začala jsem studovat v roce 1988, tedy ještě před revolucí. Studovala jsem sice dějiny umění, ale tehdy se tento obor skrýval pod názvem Marxisticko-leninská estetika a věda o výtvarném umění. Kunsthistorie byla na Filozofické fakultě Karlovy Univerzity trpěným oborem, neboť ji ideologové chápali jako jakousi buržoazní pavědu, která si nezasluhuje velkou míru pozornosti. Interpretačním diskursem se vymykala tehdejším ideologickým postojům a tak ji alespoň spojili s estetikou - ta tehdy jiná než marxleninská být nemohla. Z druhé strany musím říci, že většina pedagogů si byla schopná udržet morální a profesní integritu. Katedra patřila k menším, nad námi byli jen páťáci a mezi nimi a námi vakuum. Obor se otvíral jednou za čtyři nebo pět let. Začala jsem studovat u významných kunsthistoriků jako Petr Wittlich či Jaromír Homolka.
Dominik Hrodek Dala by se charakterizovat tvá generace žen?
Martina Pachmanová Ve filmu Kristova léta, dámy na začátku ústy režisérky a vypravěčky Terezy Kopáčové zaznělo, že jsme první generace žen, které začaly žít život mužů. S touto formulací mám od počátku problém. Jednak si sebou neseme spoustu modelů chování z rodiny a ze společnosti, které nám stále brání žít stejný život jako muži, ale hlavně si myslím, že valná většina z nás nechce žít život mužů. Chceme žít plnohodnotné život žen s právem konat věci, které generace našich matek a babiček konat nemohla. Většina žen, které znám, chce být hlavně sama sebou a ne se mužským normám podřizovat. Problém ale je, že žena je ve společnosti nadále chápaná jako ta "druhá" nebo "jiná".
Dominik Hrodek Jaký je tvůj osobní vztah k feminismu?
Martina Pachmanová Myslím, že můj vztah k feminismu je zcela evidentní už z knih, které jsem publikovala. Nemám problém říci, že jsem feministka. Jsem a říkám to s plným vědomím toho, že většina české populace si o mně bude stereotypně myslet, že buď nenávidím muže nebo se jedním z nich chci stát nebo jsem lesba. Česká média často tvrdí, že pro ženu existuje buď kariéra nebo rodina a že obojí zkrátka nejde dohromady. Chci doufat, že obě věci jsou spojitelné. Navíc feminismus a rodina či mateřství se samozřejmě vůbec nevylučují.
Dominik Hrodek Mohla bys přiblížit současné feministické myšlení?
Martina Pachmanová Předně feminismus není jednolité ideologické hnutí, jak se často mylně myslí. Je názorově velmi pluralitní a otevřený, i když samozřejmě i v něm existují krajní militantní projevy. Každá kultura a společnost je jiná a v každé kultuře a společnosti ženy řeší jiné problémy. Strávila jsem delší dobu v Americe, kde jsem se s touto problematikou výrazně setkala poprvé. Prostředí kulturní a historické je jiné v různých částech světa a podle toho se také feminismus liší místo od místa. V Čechách jsme například nezažili tvrdý pravicový konzervativismus, který prožívala Amerika po druhé světové válce za McCarthyho a který byl prvním impulsem vzniku druhé vlny feminismu. V Čechách se v tu dobu skloňovala rovnost všech, ale na otevření "ženské otázky" jsme museli ještě několik desítek let čekat.
Dominik Hrodek V čem spočívá odlišnost českého feminismu a jaký je?
Martina Pachmanová Český feminismus je názorově čím dál tím bohatší. Možná nám tu chybí špetka té v dobrém slova smyslu meziženské solidarity. V Americe jsem zažila úžasné kolektivního semknutí žen. Možná v nás stále přežívá strašák kolektivismu. Neříkám, že individualizovaná forma feminismu je špatná, ale více spolupráce by neškodilo. Přesto, ve srovnání se situací ještě před pěti lety, je to nebe a dudy. Jistě to souvisí i s tím, že mnoho českých žen se nechce identifikovat s feminismem, protože se obávají, že budou "stigmatizované".
Dominik Hrodek Týká se to i výtvarného umění?
Martina Pachmanová Jistě. Znám velmi málo současných umělkyň, které by se k feminismu hlásily, a to i když se ve své práci zabývají problémy genderu a jejich projev považuji za nezakrytě ženský či dokonce feministický. Jenže nálepkování ani umělkyně rády nemají a jelikož feminismus mnohým z nich zavání politickou bojůvkou, s uměním ho míchat nechtějí.
Dominik Hrodek Jaké jsou tedy typické znaky ženského umění?
Martina Pachmanová To se liší generace od generace. Byla tu příkladně generace padesátých a šedesátých let zastoupená Adrienou Šimotovou, Evou Kmentovou a dalšími skvostnými umělkyněmi. Pro tuto generaci bylo zásadní, že nepřítelem je totalitní režim a spíše než problémy genderové odlišnosti nebo rovnosti pohlaví řešila právě politickou moc. Adriena Šimotová mi nedávno říkala, že jako žena nikdy nepociťovala diskriminaci. Ale řekla krásnou - a myslím výstižnou - věc. Řekla, že přesto umění mužů a žen považuje za odlišné a tuto rozdílnost vyjádřila takovou metaforou: když jde muž po lávce k cíli, nevidí nic než ten cíl a nevnímá, na co šlape. Zatímco žena vnímá všechno kolem - co se kde děje, tu šlápne vedle, tu odbočí a zase se vrátí. Možná toho cíle později dosáhne, ale jiným způsobem.
Dominik Hrodek Říkáš, že feministické otázky zastínila totalita a každodenní vyrovnávání se s jejími nástrahami. Přišla po revoluci nějaká změna?
Martina Pachmanová Po revoluci přišla další velice silná ženská generace, což byli lidé z okruhu Kateřiny Vincourové, Mileny Dopitové, Veroniky Bromové, Markéty Otové a dalších. Tam si myslím, že během devadesátých let nastal poměrně velký přerod. Milena Dopitová byla známá svým výrokem, který jí Mirek Vodrážka stokrát omlátil o hlavu, a totiž, že jí feminismus začátku devadesátých let přišel až jako nemoc. Že se kdysi ocitla ve Frauen Museu v Bonnu a dýchnul tam prý na ni závan čehosi nemocného. Milena dneska po zkušenostech ze zahraničí a po různých životních radostech i strastech svůj názor velmi změnila. Je jednou z mála umělkyň, která bez zábran řekne, že feminismus je pro ni důležitá věc. Další ze zmiňovaných umělkyň se zabývají ženskou touhou, ženskou sexualitou, tělesností - tedy věcmi, jež byly dříve tabu a většinou se jimi zabývali muži. Najednou je zde žena a zabývá se sama sebou. Zajímavé přitom je, že když se v Čechách udělá výstava, kde vystavuje pět žen, tak má apriori nálepku "ženská výstava". Když se sejde dvacet chlapů a udělají výstavu, nikoho nenapadne ji onálepkovat, protože to je "jen" umění - umění bez přívlastku.
Dominik Hrodek Napsala jsi a na sklonku loňského roku v nakladatelství Argo vydala v našich poměrech pozoruhodnou knihu Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu. Co stálo u základů jejího napsání?
Martina Pachmanová Ta kniha je především mojí disertací. Meziválečným uměním a avantgardou jsem se zabývala na vysoké škole již při magisterském studiu, jen jsem tehdy o tématice uvažovala jinak. Zajímal mne Štýrský a surrealistická díla a tomu jsem věnovala i diplomku. Až po polovině devadesátých let jsem začala vnímat, že příběh českého moderního umění má v sobě spousty děr a nezpracovaných oblastí. Jelikož mě tehdy začaly zajímat otázky genderu hlavně v současném umění, cítila jsem jako velkou výzvu zabývat se jimi i na pozadí historie. Ono přemostění mezi přítomností a minulostí považuji za velmi důležité - myslím, že historik by měl uvažovat v intencích současnosti.
Dominik Hrodek Kdybys měla knížku představit, o čem pojednává?
Martina Pachmanová Kniha určitě není převyprávěním českého moderního umění. Přesto pokrývá dobu od roku 1895, kdy na českou uměleckou scénu přišli mladí ambiciózní umělci s programovým prohlášením Česká moderna, do druhé světové války. Šlo mi o to rozprostřít před čtenářem řadu problémů, událostí a konkrétních osobností, na nichž ukazuji, že moderní umění není genderově neutrální. Ukazuje na vztah mezi mužem a ženou a na fakt, že genderové otázky tu existovaly mnohem dříve, než se tak pojmenoval. Koncem devatenáctého století ve střední Evropě, v německy mluvících zemích včetně bývalého Rakousko - Uherska, se problém ženy v umění a v kultuře začal řešit s příchodem vlny symbolismu a dekadence. Většinou ho ale řešili muži. Dost jsem studovala německé prameny zabývající se touto problematikou a uvědomila jsem si, jak nesmírně misogynské bylo tehdy chápání tvůrčího potenciálu ženy. Dekadentní umělci zobrazovali ženu jako femme fatale - na jedné straně to byla žena anděl, na druhé straně kurtizána. Muži byli tehdy ženou fascinováni, ale zároveň u nich převládal strach z její síly a emancipace. V Čechách bylo feministické hnutí poměrně silné a ženy se významně podílely, především v oblasti literatury, už na národním obrození a na etablování české kultury. Důležité bylo zavedení volebního práva žen v nové republice a proemancipační politika Masarykova a levicovost české společnosti.
Dominik Hrodek Ženou a ženskou otázkou v devatenáctém století a na přechodu do dvacátého století se zabývá ve svých knihách historička Milena Lenderová. Tvá kniha je hodně o meziválečné avantgardě. Čím je ti avantgarda blízká, jestli tedy je?
Martina Pachmanová Jistě že je. Doba avantgardy byla hrozně zajímavá, ale nechtěla bych ji stavět na nějaký piedestal. V mé knize ukazuji na její problematické stránky, jako koncept plný protimluvů, který sice chtěl ženu osvobodit, ale nadále ji svazovat přežívajícími klišé o tom, co a jak má dělat.
Dominik Hrodek Mám dojem, že v obecném povědomí se stále ještě málo ví, co vlastně jsou gender studies. Obecným stereotypem je jeho spojení s feminismem… Jak se dají obě věci transparentně rozlišit?
Martina Pachmanová Myslím, že by se neměly míchat dvě věci dohromady, přestože spolu souvisejí. Gender není jen o ženách, je stejnou dávkou o mužích. Na rozdíl od amerických women studies ze sedmdesátých let, které po právu chtěly ženy zviditelnit, šel gender dál. Přestal chápat ženy jako separátní kategorii, věnoval se vztahům mezi pohlavími. Gender je nejen o konstrukci kulturní, společenské a historické ženy a ženskosti, ale také o konstrukci mužů a mužskosti, a o tom, jak a proč se oba tyto světy střetávají či prolínají. Pro studium historie je to mnohem zajímavější, neboť kdybychom se zaměřili jen na ženskou genealogii, bude nám unikat komplexnější obrázek minulosti. Dějiny se díky genderu ukazují z pohledu obou pohlaví, o což jsem se snažila i své knize.

























Martina Pachmanová: Neznámá území
českého moderního umění: Pod lupou genderu
Argo, 2005
obálka knihy - reprodukce obrazu
Milady Marešové Dobročinný bazar, 1927
olej, plátno
50x 65 cm, NH v Praze























záběry z filmu Kristova léta, dámy
režie Tereza Kopáčová
Česká televize, 2004




 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.