Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Avanti, nová kolekce Sklárny Heřmanova Huť
 
František Janák: Cítím se být příslušníkem „staré školy“
Jaroslav Doleček - Fórum S - vydání 32/2005

Akademický malíř František Janák vyšel na pouť uměleckého sklářského výtvarníka ze školy s bohatou tradicí v Kamenickém Šenově. Genius loci této české sklářské Akropole potom namíchal kouzlem a sílou osobnosti profesora Libenského na VŠUP v Praze, aby se po vyzrání vlastní umělecké a životní koncepce vrátil zpět k prvoprameni svého vědění - do Kamenického Šenova. Proto se i má první otázka odvinula od tohoto severočeského města.


 

Jaroslav Doleček Moderátor:
Jaroslav Doleček
František Janák Host:
František Janák

Jaroslav Doleček Zůstáváte věrný Kamenickému Šenovu, kde jste svého času absolvoval SUPŠ sklářskou a kde dnes působíte jako pedagog. Co především se snažíte vštípit mladým adeptům sklářského umění?
František Janák Bude to možná znít trochu zvláštně, ale já kladu důraz na obyčejné a jednoduché věci. Začínám tím, že učím studenty chodit včas do hodin a nutím je co nejvíce využívat pracovní čas. Snažím se jim vštípit smysl pro zodpovědnost a disciplínu. Chci, aby znali cenu svého času a cenu své práce. Chci, aby se naučili vážit si své vlastní práce a práce jiných. To je třeba v tom, že neakceptuji, když mi student přinese „zvalchované“ návrhy, nebo výkresy. Snažím se jim vysvětlit, že je to neúcta nejen ke mně, ale i k jejich vlastní práci. Zároveň je učím tyto výkresy profesionálně paspartovat a podepisovat. Snažím se o to, aby tuto disciplinu studenti pochopili ne jako vnucený a nepříjemný dril, ale jako dobrovolnou cestu, která jedině vede ke kvalitním výsledkům. Ideální situace nastává, když si ve vyšších ročních můžu dovolit nechat studenty pracovat bez dozoru a oni toho nezneužijí.

Neméně důležitá je i vlastní náplň vyučovacích hodin. Ve svých hodinách kladu důraz jak na kresbu podle přírody, tak na kresbu návrhů a technických výkresů. Jsem ještě ze staré školy a věřím tomu, že kresba je pro výtvarníka naprostá nezbytnost a základ všeho. Druhou důležitou součástí přípravy je modelování a práce s materiály.Tím hlavním materiálem je klasická sádra. Studenti se učí základy tvorby modelů a vytváření forem na lehání a tavení skla. Učím také dílenskou praxi a v té se snažím předávat studentům co nejvíce ze svých řemeslných zkušeností. Učím je trikům, které jsem za svou dlouholetou praxi poznal. I tady se snažím studentům vštípit, že „bez práce nejsou koláče.“ „Umění“ samotné je vlastně věc druhotná. K tomu musí studenti teprve postupně dospět a dozrát. Není možné chtít skládat houslové koncerty a neumět hrát na housle!
Jaroslav Doleček Jaký máte vztah k "černé" práci u pece? A jak postupujete při tvorbě vlastních objektů na huti? Je sklář jakýmsi tichým spolutvůrcem vašich děl nebo spoléháte výhradně na sebe?
František Janák Já bych se velmi vyhýbal nazvat práci u pece „černou“, byť v uvozovkách. Pro mě každý krok do huti byl jako vstup do chrámu. Dodnes se cítím zvláštně povznesený, když ucítím vůni spáleného bukového dřeva stoupajícího ze sklářských forem a pach dřevěných nástrojů uložených v nádobách s vodou. Ta vůně je jako afrodiziakum. Vzrušuje mě a elektrizuje. K tomu ještě dříve patřil štiplavý zápach generátorového plynu, kterým se pece vytápěly. Modernizací hutních provozů se tahle pro mě tak romantická atmosféra pomalu ztrácí.

Vždy jsem cítil ke sklářským mistrům hlubokou úctu a oni pro mě byli ne pomocníci, ale partneři. Bez šikovného, vnímavého a inteligentního skláře, nelze uvažovat o dobrém výsledku při práci na huti. Takovým byl například Franta Šauer z Nového Boru. On dokázal moje návrhy nejen provést, ale často ještě vylepšit nějakým svým nápadem. Kvalitní řemeslník se pozná podle toho, že je skromný a přizpůsobivý a takovým Franta byl. Bohužel už tady mezi námi není.
Jaroslav Doleček Co soudíte o současném trendu multimediálních instalací? Není komplexní útok na téměř všechny divákovy smysly poněkud dezorientující? Jak připravujete vy své výstavy? O co vám jde při instalaci?
František Janák To by bylo na dlouhou debatu. Jak už jsem řekl, cítím se být příslušníkem „staré školy“ a mám raději tradiční formu výstav. Výstav, kde mám dost času, klidu a prostoru si díla prohlédnout a zažít. Pokud instaluji svoji vlastní výstavu, tak si sám určuji způsob, jak rozestavět věci v prostoru a jaké sokly nebo vitríny použít. Instalaci výstavy považuji za stejně důležitou jako věci samotné. Věřím, že je to nejméně tak 50 na 50. Je to vyjádření úcty k své vlastní práci a k divákovi. Profesor Libenský nás učil, že nejhůř vypadá sklo na zemi a měl pravdu. Sám instalaci svých věcí přikládal nesmírnou péči a s paní Brychtovou pečlivě přeměřovali a počítali jak velikost a výšku soklů, tak jejich vzájemné polohy a jejich vztah k prostoru. Když jsme na Umprumce připravovali výstavu klausurních prací, tak jsme nejprve celý den vyklízeli a čistili ateliér a rozestavovali vitríny. Zlatým hřebem pak bylo, když navečer přišel pan profesor v glazé rukavičkách a začal sám přenášet a komponovat sklo ve vitrínách a na soklech. Tu posunul sklenici o centimetr dozadu, tu nějakou misku o půl centimetru do strany. Pozoroval jsem ho se zatajeným dechem. Byla to obrovská škola toho, jak se má sklo a umění vůbec presentovat

Je to zajímavé, že jak stárnu, tak čím dál více tíhnu ke klasické podobě staré dobré malířiny a sochařiny. Při prohlídce takových výstav cítím zvláštní vytržení. Často si tak říkáme s generačně spřízněnými kolegy, že už jsme holt starý páky, když nerozumíme občas tomu, co lze vidět na stránkách soudobých uměleckých časopisů. Ono to bude jednak tím, že jsem za učitele měl profesora Stanislava Libenského, který nám tuto úctu ke starým hodnotám vštěpoval, a jednak je to dané i charakterem práce, kterou se sklem dělám. Bez dobré znalosti technologie, techniky a řemesla bych nemohl udělat jedinou ze svých věcí. Je to hlavně děláno rukama a to mě na tom nesmírně baví. Pro povrchní a snadné technické finesy mnohých moderních uměleckých instalací nemám příliš pochopení. Často mě to velmi nudí, i když tvůrcům asi šlo o pravý opak.
Jaroslav Doleček Podílel jste se na prezentaci českého uměleckého skla v rámci Expa v japonském Aichi. Vím, že Japonci zaznamenali zejména v posledních 10 letech velký rozmach ateliérového skla. Jak přijali výtvory českých umělců? A není v obecném povědomí (i jinde ve světě) synonymem českého skla stále spíše broušený servis?
František Janák To, jak byla výstava českého současného sklářského umění v Japonsku přijatá, není otázka pro mě. Nebyl jsem tam a zatím jsem ani nečetl žádné recenze. Vím ale z vlastní zkušenosti, že Japonci cítí k českému sklu hlubokou úctu, která může téměř soupeřit s jejich obdivem k české hudbě. Takže věřím, že výstava měla ohlas dobrý. Není jistě náhodou, že tato výstava se vlastně uskutečnila na výslovné přání japonských pořadatelů.

Máte pravdu, Japonci udělali v ateliérovém skle obrovský skok kupředu. Stačí se podívat na katalogy z výstav skla před 10 – 15 lety. Často tam převládaly buď klasické techniky a tvary, které odrážely starou japonskou kulturu a tradici, nebo se jednalo o reflektování vlivů ze zahraničí. Současní japonští sklářští umělci si vytvořili vlastní výtvarnou řeč a stali se vedle dvou vůdčích sklářských komunit – české a severoamerické - další významnou skupinou, kterou je třeba respektovat. Já sám jsem se tam při svém učitelském působení mnohému naučil.

Nicméně není třeba zastírat, že pro mnohé Japonce je synonymem pro „Czeko garasu“ (české sklo) hlavně bohatě broušené sklo – „kirejko“. Také díky tomu, že vítěze turnajů v zápase sumo tradičně obdarovával československý, nyní český velvyslanec obrovským broušeným pohárem z českého skla. V televizi to každoročně viděly milióny Japonců. To není špatný obchodní trik! Jestli to jakkoliv pomáhá propagaci českého skla a Česka vůbec, tak proč ne? Co by za to jiní dali, aby měli tu možnost?
Jaroslav Doleček Vytvořil jste několik objektů pro architektonické projekty (např."Posel" - opera Aubade hall v Japonsku, vitráže a mobilní fontána pro Dům techniky v Pardubicích atd.). Myslíte, že se v současné době změnil k lepšímu zájem architektů a investorů o estetickou hodnotu nových staveb?
František Janák Po pravdě řečeno, o takovém zájmu nic nevím. Od roku 1995, kdy jsme pracovali na projektu pro Dům techniky v Pardubicích, jsem si v architektuře takzvaně „neškrtl“. I ten projekt v Pardubicích vznikl vlastně ještě za „totáče“ a jen díky různým průtahům se protáhl do nové doby. Dá se tedy říci, že z mého hlediska se situace zhoršila, i když paradoxně se daleko více staví a příležitostí k realizacím v architektuře by mělo být teoreticky dost a dost. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, bylo zrušení klauzule o povinnosti investorů vkládat určité procento z rozpočtu stavby do „umělecké výzdoby“. To před listopadem živilo spoustu kumštýřů. A přestože si ty nejlukrativnější a nejzajímavější projekty rozdělovali pouze angažovaní umělci, občas se dostalo i na nás ostatní.
Jaroslav Doleček V jednom z článků pro glassrevue.com jste si před časem postěžoval na malý zájem o sklářské výtvarnictví ze strany uměleckého dorostu. Jak byste si přál, aby vypadala česká sklářská umělecká scéna třeba za 10 let? A co je potřeba k realizaci vaší vize?
František Janák Tady bych chtěl trochu upřesnit Vaši první větu v otázce. To není nezájem uměleckého dorostu. To je nezájem dětí, nebo jejich rodičů, kteří se teprve rozhodují, jestli mají studovat sklářskou uměleckou školu. Uměleckým dorostem se stávají, až když jsou na studia přijati. Těch důvodů, proč tomu tak je, je mnoho a je to opět otázka na dlouhý rozhovor.

Co se týče budoucnosti, tak bych si přál, aby si celá naše společnost uvědomila důležitost sklářské tradice v Česku. Jedná se o rodinné stříbro, o které je třeba neustále se starat a pečovat. Sklářskou výrobu v Čechách je třeba podporovat všemi prostředky, aby se zachovala po generace vznikající know how. Jakmile dojde k přerušení této kontinuity, tak je všemu konec. Sklářství je příliš specifická disciplina, která vyžaduje speciální odbornosti a znalosti, které nelze ničím nahradit. Hlavním základem je naše odborné sklářské školství, které nám závidí celý svět. Přál bych si, aby se význam těchto škol nejen udržel, ale ještě zvýšil právě proto, že pro revitalizaci sklářské výroby, která prožívá v posledním období těžké časy, budeme potřebovat vynikající odborníky a návrháře, kteří pomůžou tuto situaci zvrátit. Loňského roku prý absolvoval učňovskou školu ve Světlé nad Sázavou jediný foukač skla! Přitom kvalitních foukačů skla je u nás veliký nedostatek a firmy se o ně přetahují. To je dost tristní a alarmující obraz současné situace v zemi, která bývala a snad ještě je sklářskou velmocí. Doufám tedy, že za 10 let se bude naší sklářské výrobě dařit lépe a že lepší společenské klima umožní, aby se naše sklářské školy, díky špičkové kvalitě, staly sklářskými konzervatořemi, kam se budou sjíždět studenti z celého světa učit dělat sklo.




















František Janák: Aztec, 2000
foukané ručně malované sklo
křišťál, modrá, opál, organický dekor
pro Libera BCT
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.