Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Otázka budoucnosti nejasná. Rozhovor se sklářským výtvarníkem ak. soch. Václavem Hanušem. 1. část
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 7/2007

Sklářský výtvarník Václav Hanuš (*26. 2. 1924 v Mlázovicích) absolvoval Státní odbornou školu šperkařskou v Turnově (1939-1943, oddělení rytí drahokamů) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru profesora Karla Štipla (1943-1949), kde byl poté asistentem a následně aspirantem. V letech 1955-1957 působil jako návrhář lisovaného skla Výtvarného střediska podniku Obalové sklo v Rudolfově huti v Dubí u Teplic. Po krátkém působení ve Skloexportu odešel roku 1960 do Jizerských hor, aby tam v Desné až do svého odchodu do penze v roce 1985 navrhoval sklo pro podnik Jablonecké sklárny. Je také autorem šperků a broušených a lepených ateliérových plastik. Sešli jsme se u něj doma ve Mšeně, které je součástí Jablonce nad Nisou, abychom si popovídali o jeho bohatém pracovním životě.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Václav Hanuš Host:
Václav Hanuš

Milan Hlaveš Pane Hanuši, rád bych začal od začátku. Jak se vlastně stalo, že jste se šel učit rytí drahokamů a teprve potom se seznámil se sklem?
Václav Hanuš No, já jsem venkovský. A v té době byly na venkově informace o školách a podobných možnostech přirozeně omezené. V naší škole se shodou okolností v době, kdy jsem dokončoval takzvanou měšťanskou školu, objevila skupina Modernia, rozhodující o budoucnosti mládeže na základě psychotechnických metod. Stálo to tenkrát 20 korun pro každého.
Milan Hlaveš Takový test?
Václav Hanuš Ano. Já jsem 20 korun neměl, ale jeden z kantorů udělal gesto, zaplatil částku za mě a já jsem se psychotechnické zkoušce podrobil. Výsledkem zkoušky bylo nějaké resumé s možnostmi, které v oblasti byly. Také se mezi nimi objevila turnovská škola, protože test obsahoval úkol něco namalovat. Nějaký čas to zrálo. Já jsem měl v té době další problém, zemřel mně totiž otec. Rozhodování o budoucnosti nebylo jednoduché. Z matčiny strany byli ale všichni sourozenci nadaní. Matku, když chodila do školy, také přesvědčovali, aby šla studovat dál na nějakou školu, kde by se uplatnil její talent. To byl pravděpodobně důvod, který ji vedl k tomu, přihlásit mě do Turnova. A že to pro ni nebylo lehké… S přijetím ovšem tehdy nebyl problém. Žáci neprocházeli žádnou přijímací zkouškou.
Milan Hlaveš Oddělení jste si vybral sám?
Václav Hanuš Zase shodou okolností. Matce a mně se při návštěvě ve škole věnoval profesor Karel Tuček - vedoucí profesor oddělaní pro rytí drahokamů. Byl vstřícný, všecko vysvětlil, vyposlechl... a rozhodl se, že mě vezme. Na rytí drahokamů to v té době byla jediná škola, která ho učila, a byl to samostatný obor. Dneska už ne. Změnila se doba, rytí drahokamů je už příliš náročné na současné požadavky, na produktivitu práce atd.
Milan Hlaveš Ale rytecké oddělení tam pořád existuje...
Václav Hanuš ... tam už není samostatné rytecké oddělení, tam je oddělení broušení a rytí drahokamů.
Milan Hlaveš Ano, máte pravdu, to je přesnější.
Václav Hanuš Jenže tam je rytí maličko. Kdežto v té době, kdy tam bylo samostatné oddělení, jsme ryli intenzivně celé čtyři roky. Nehledě k tomu, že byla delší pracovní doba. Do školy jsme chodili i v sobotu. Skutečně jsme se pak něco naučili, pokud jde o odbornou stránku. Později tam začal učit mladý absolvent UMPRUM pan Linka a přesvědčil mě, abych dělal zkoušku na UMPRUM.
Milan Hlaveš Logicky vzhledem k praxi s drahokamy k profesoru Štiplovi…
Václav Hanuš … ještě s jedním nebo se dvěma ze školy, nejenom z ryteckého oddělení. Všichni jsme tenkrát zkoušku udělali, to bylo v třiačtyřicátém roce. Vznikly ale nějaké moje problémy s pracákem, a o půl roku nebo o rok později školu dokonce zavřeli. O mé kariéře ale bylo v podstatě rozhodnuto… že se budu dál věnovat výtvarným problémům.
Milan Hlaveš Bezprostředně po přerušení školy jste nastoupil na Malou Skálu do brusírny.
Václav Hanuš Přirozeně, když zavřeli školu, bylo zase tahání s pracákem. Nakonec, jak to chodilo i za války, kdo měl známosti a kdo dovedl to a to… Pan Bouček, který měl na Malé Skále respektive ve Vranovém brusírnu skla, si mne vyreklamoval pro svůj podnik. Tam jsem se prakticky dostal ke sklu. V pětačtyřicátém roce, když to všechno skončilo, jsem pokračoval na UMPRUM. Sklo bylo v podstatě disciplínou nebo specialitou školy prof. Štipla, která se tenkrát přesně jmenovala „Ateliér pro užitou plastiku se zvláštním zřetelem ke sklu“.
Milan Hlaveš Sklo vás tedy zaujalo?
Václav Hanuš Zajímavé je, že jsem teprve na začátku studia na UMPRUM absolvoval první prohlídku sklářské huti. Škola tenkrát navštívila Rücklovu sklárnu v Nižboru. Byla nejblíže. Takový výlet. Tam jsem poprvé uviděl žhavé sklo a u skla později definitivně skončil. Rozhodlo v podstatě to, že v té době existovaly takzvané prázdninové praxe. Nevím, jestli o tom něco víte: organizovalo je Uměleckoprůmyslové muzeum, zřejmě ve spolupráci s ministerstvem průmyslu. Uměleckoprůmyslové muzeum to asi chápalo jako svoji povinnost pomáhal řešit problémy rozvoje jednotlivých závodů, takže vypisovalo měsíční stipendia během prázdnin v různých sklárnách. Dojednali to s nimi a dotovali nějakou minimální částkou, která šla na to, aby tam člověk mohl vegetovat. Takže jsem během zbývajícího studia absolvoval praxi v několika sklárnách. Začal jsem jako rytec v Kamenickém Šenově v ateliéru u Lobmeyra. Tam jsem měsíc pobyl, vyryl jsem vázičku a tím to skončilo. V dalším roce jsem chtěl přímo do sklárny, tak mi to vyjednali v Josefodole u Světlé nad Sázavou. Tam se s námi vedení nepáralo, postavilo nás s jednou kolegyní k peci, dali nám základní nástroje: to znamená píšťalu a nějaké nůžky. Poučili nás, jak se co dělá, a nechali nás, ať si tam kutíme. Tak jsme si tam měsíc kutili. (smích)
Milan Hlaveš To muselo vypadat! (smích)
Václav Hanuš Vypadalo to všelijak, ale byli jsme schopní nabrat, zpracovat sklo, nějaké otisky jsme si vyzkoušeli. Něco jsme tam alespoň pochytili z toho, co práce na huti u pece znamená. V dalším roce jsem chtěl přirozeně jinam, do sklárny, která je zaměřená na foukané sklo. Dostal jsem se do Květné. Květná ve své době byla, a myslím dodneška je, velmi dobrá sklárna a v té době produkovala kvalitní tenkostěnné užitkové sklo.
Milan Hlaveš Kalíškovinu.
Václav Hanuš Mírně broušenou. Takže tam jsem už nebyl u pece ani v brusírně, ale vymýšlel jsem si různé drobnosti, které mně potom skláři o přestávce nafoukli do formičky, kterou mi mezitím modelář udělal. Na to jsme potom něco nalepili… Poslední v pořadí z mých praxí byla Rudolfova huť v Dubí u Teplic. Oblast z celé sklářské komodity nejmenší - lisované ruční sklo. V Česku tenkrát existovaly jenom tři čtyři sklárny, které lisovaly. Proti počtu ostatních skláren to bylo minimální. Tam jsem pobyl také měsíc. Překvapilo mne velmi, co všechno lze ve skle dělat za pomoci forem. Současně jsem se poprvé setkal s automatickou výrobou skla. To bylo vůbec zajímavé! Ta technologie a všechno, co s tím souvisí… A to mě potom v posledním roce mého studia dovedlo k tomu, že jsem se tam ještě jednou vrátil na čtvrt roku na stáž. Místo abych nastoupil do školy jsem na podzim nastoupil tam a do konce roku tam pobýval. Seznámil jsem se tam se spoustou zajímavých lidí. Určitou roli sehrál také generální ředitel sklárny Inwald Peroutka, který byl později důležitý při koncipování ÚBOKu. Později mi nabídnul, ať něco vymyslím, že to nechá udělat.
Milan Hlaveš V oboru lisovaného skla je to velkorysá nabídka.
Václav Hanuš Ano. Taková ocelová nebo litinová forma stála vždy spoustu peněz. Díky Peroutkovi jsem předkládal ke státnici mimo jiné lisovaný výrobek, mísu. Nevím, kde skončila, nemám ani vzorek ani fotografii. Vím jen, jak vypadala, mohl bych ji skoro nakreslit, poněvadž to byla pro mě událost. Ale nedostala se do výroby, to znamená, že zrovna nějak nesedla do výrobního sortimentu v Rudolfově huti.
Milan Hlaveš Mohl byste se, prosím, trošku vrátit k Štiplově výuce? Jak probíhala?
Václav Hanuš Doplním jenom tím, že když jsem školu ukončil, otázka budoucnosti byla pořád nejasná. Ve hře stále zůstávalo rytí kamenů. Uměl jsem to. Studium na UMPRUM umožňovalo věnovat se i jiným disciplínám, nejenom sklu. Rytí drahokamů nemělo v Česku ale takovou tradici jako v Německu. Pokud vím, u nás tehdy byli jenom dvě dílny, které se tím zabývaly nepřetržitě, a dál nějací rytci na volné noze: Soukup, Honzejk... Ty dílny něco vyráběly a něco prodávaly, ale byly to takové lacinější věci. Seznámil jsem se s jedním vedoucím výrobny šperků, který měl prodejnu na Národní třídě. Měl zájem o spolupráci a moje věci byl ochoten nějak dokončit a prodávat. Aby mě to umožnil, půjčil mi k užívání takový skladový prostor nahoře. Něco málo jsem tam udělal, jenom asi dvě věci, a skončilo to. Na volnou nohu jsem se necítil nikdy, i když bych se pravděpodobně také uživil. Ale byl jsem, jak už jsem říkal, venkovský, a moje zkušenosti s lidmi nebyly takového druhu, aby mě přesvědčily, že to je pro mne ta pravá cesta. Nakonec jsem přijal místo výpomocného asistenta u profesora Štipla na VŠUP. Po dvou letech jsem potom absolvoval aspiranturu u stejného profesora. A potom už mi bylo jasné, že ve sklářství bych mohl existovat a být v něm spokojený.
Milan Hlaveš V čem aspirantura spočívala?
Václav Hanuš My jsme byli první aspiranti. Byla to do značné míry neznámá oblast. Mělo se jednat o pedagogickou aspiranturu, přípravu na pedagogickou práci. Ale současně měla aspirantura sloužit k prohloubení tvůrčí práce. Obojí se přirozeně prolínalo. V podstatě jsem ale byl asistent, dělal jsem to samé jako předtím, i když jsem byl aspirant. Minimálně polovinu času jsem trávil pedagogickou prací. Ale současně jsem řešil některé tvůrčí úkoly, vyplývající z plánu, který jsme si dali. Týkal se oblasti sklářské výroby. Takže každý rok jsem udělal něco. Končil jsem rytým pohárem na námět spolupráce sovětských a našich zemědělců.
Milan Hlaveš A výuka na UMPRUM?
Václav Hanuš Pokud jde o průběh a hodnocení studia: UMPRUM za první republiky byla něco jako je dneska například Vyšší průmyslová škola v Jablonci. Tedy škola, která je nadstavbou nad normální odbornou školou. Tomu odpovídal způsob práce. Když se po čtyřicátém pátém roce nějakým řízením osudu stala UMPRUM vysokou školou, tak jsme pravděpodobně všichni, kteří o tom přemýšleli, dospěli k závěru, že způsob výuky neodpovídá vysokoškolskému studiu. To potom vedlo na UMPRUM k tomu, že se udělala přípravka, první rok všeobecný, pro všechny ateliéry stejný, učilo se kreslit, modelovat atd. Druhý problém: škola často přijímala maturanty z gymnázií, s výtvarným nadáním, ale bez užšího zaměření v žádném směru. Opakem byli například tiskaři, keramici nebo skláři. Ke Štiplovi přicházeli absolventi odborných sklářských škol: brusiči, rytci. Tyto odbornosti mohli potom nějakým způsobem na VŠUP použít. Způsob práce se pak změnil, dostalo se to tam, kde to má být, což v podstatě znamená individuální studium. Nechat posluchače, aby pod vedením profesora mohl uplatnit své výtvarné představy v tom oboru, ke kterému se rozhodne.
Milan Hlaveš Jaký byl pro Vás přechod do praxe po tak dlouhém období ve škole?
Václav Hanuš Nastal mi přirozeně normální život. Možná bych býval mohl zůstat po absolvování aspirantury na škole, ale to jsem nechtěl. Potřeboval jsem do světa, rozvíjet se. Po dohodě s ředitelem Peroutkou jsem se domluvil na spolupráci s výtvarným střediskem lisovaného skla. Tenkrát vznikalo a přirozeně nebylo obsazené. Hledali se lidé. Peroutka mě znal z praxe na Rudolfově Huti a přesvědčil mne k nástupu tam. Přes všechny snahy neměly průmyslové podniky valný zájem o výtvarníky. Souviselo to s finančním plánováním. Prostředky se přidělovaly ze shora, a podniky peníze utrácely podle svých představ. Došel mi tedy dopis od ředitele Kysely z Rudolfovy hutě, že do vyřešení nějakého jejich problému nemám nastupovat. Měli tam totiž pana Schröttera, který na potřeby závodu bohatě postačoval. Neuvažovali ovšem o tom, že Rudolf Schrötter je jednou nohou v penzi a druhou nohou za kopečky. On byl Němec a nechtěl skončit nebo zemřít v Česku. Následoval zásah ze shora, s panem ředitelem to vyřešil, a mě znovu oznámili, že mám nastoupit. (smích)
Milan Hlaveš Kromě Rudolfa Schröttera jste ale nebyl jediným výtvarníkem zaměstnaným v Dubí.
Václav Hanuš Středisko tvořili pan Schrötter, absolvent UMPRUM Jiří Zejmon a pomocná síla kreslič pan Fischer a já. Oddělení nemělo žádného šéfa, aspoň ne tak, jak by bylo logické. Šéfem byl totiž ředitel odbytu, který spíš vyřizoval mzdové a podobné záležitosti. Ten řídil chod střediska a předával nám úkoly. Centrální rozhodování si ponechali v tom ústředním výtvarném středisku. Všechny naše návrhy jsme museli předkládat na hodnocení komisi v Praze. Tam se rozhodovalo o tom, co bude a co nebude. V komisi seděli také zástupci obchodu, hlavně ze Skloexportu. Produkce lisovaného skla nacházela ve značné míře odbyt v zahraničí, možná tři čtvrtiny šly na export.
Milan Hlaveš Jak probíhal takový schvalovací proces?
Václav Hanuš První úkol býval navrhnout například kompotovou mísu o průměru 21 cm, k tomu malou kompotovou misku o průměru 12 cm, a případně i něco dalšího. Pokud byl ten design pro ně zajímavý, zadaly se další výrobky, ale většinou vše skončilo tou první fází. Vyvzorovala se tedy kompotová souprava a z pověření Skloexportu se vzala na veletrh. Pokud byla hodně úspěšná, pokračovalo se na rozpracovávání toho motivu. Navíc naše středisko naplňovalo i potřeby ostatních závodů, kde se vyrábělo lisované sklo, to znamená: Libochovice, Rosice, Heřmanova Huť. I když lisované sklo se dělalo třeba i tady na Jablonecku, ale to bylo mimo. Naše středisko tvořilo ovšem jenom část toho množství komisi předkládaných návrhů. Ústřední výtvarné středisko vypisovalo každoročně celou řadu úkolů a k jejich řešení vyzývalo například posluchače UMPRUM nebo ostatní výtvarníky, pokud měli zájem se zúčastnit. Mladí výtvarníci nebo mladí adepti výtvarnictví zájem samozřejmě měli, poněvadž za to byly peníze. Na jedné straně to pro ně bylo zainteresování na určitou možnou životní kariéru, a na straně druhé přivydělání si něčeho ke studiu nebo ke stipendiu. Takhle to fungovalo několik let, ale ukázaly se nějaké těžko řešitelné problémy a výtvarné středisko se začalo rozpadat.
Milan Hlaveš V té době došlo ke změnám i v obsazení vývojového střediska v Dubí, ne?
Václav Hanuš Skloexport v té době sháněl lidi, kteří trochu rozuměli sklu, aby pro něj dělali odbytáře, pracovníky zahraničního obchodu a podobně. A po dohodě se závody si vybral nějaké kádry, které proškoloval, a přebíral je do svého podniku. Takhle se na Skloexport přestěhoval Jiří Zejmon. A pan Schrötter potom skutečně odešel do Německa, odstěhoval se. Tak jsem v Dubí zůstal já sám.
Milan Hlaveš Odejít do Skloexportu znamenalo přestat se věnovat výtvarné činnosti?
Václav Hanuš No přirozeně už se Zejmon a jiní k tomu nemohli vrátit, poněvadž dostat na starost obchodničinu bylo vyčerpávající, celé dny zpracovával obchodní agendu...
Milan Hlaveš A vy?
Václav Hanuš Byl jsem v závodě nespokojený, poněvadž jsem byl na nejnižším stupni technického žebříčku odměňování techniků. Skupina T, z toho nejnižší T7, základní mzda 1.040,- korun plus prémie – už si nevzpomínám, dejme tomu 15%. Připadalo mi to málo, protože jsem už kus života prošel na různých úsecích a úrovních. Tak jsem se také domohl Skloexportu a odešel tam.
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.