Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
Avanti, nová kolekce Sklárny Heřmanova Huť
 
Hrozný galimatyáš. Rozhovor se sklářským výtvarníkem ak. soch. Václavem Hanušem. 2. část
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 8/2007

V první části rozhovoru se sklářským výtvarníkem Václavem Hanušem jsme se věnovali jeho studiím a počátkům pracovní kariéry. Pokračování rozhovoru pojednává především o jeho dlouholeté práci návrháře skla v Jizerských horách, ale dotýká se také obecné situace českého sklářství uplynulého půlstoletí.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Václav Hanuš Host:
Václav Hanuš

Milan Hlaveš Skončili jsme u Vašeho odchodu z výtvarného střediska v Dubí u Teplic do Skloexportu.
Václav Hanuš Ve Skloexportu potřebovali někoho, kdo by spolupracoval s výrobními závody. Takže jsem tam odešel za kolegou Jiřím Zejmonem a v Dubí tak bylo po středisku. Mezitím ale zase vyrostli na UMPRUM dva nebo tři lidi, kteří měli zájem pracovat v lisovaném skle. Středisko v Dubí se opět konsolidovalo, dostalo novou krev a skutečně v době, která následovala, tam udělali spousty práce. Nastoupili tam Jurnikl, později Vízner, a ještě jedna absolventka z kamenickošenovské školy, pozdější Víznerova manželka.
Milan Hlaveš Jak toto další období hodnotit?
Václav Hanuš Dostalo to novou krev. O té době by se dalo říct: zlatý věk lisovaného skla. Tím, že se v lisovaném skle něco intenzivně dělo a dalo se to výstavně prezentovat, protože to sklo bylo zajímavé, dostalo se i do středu zájmu teoretiků, na velké domácí i mezinárodní výstavy. Skloexport měl zájem, výroba měla zájem. Já na tom v té době spolupracoval jaksi také, ale trochu jiným způsobem. Něco jsem nadhodil, obchodní partneři to projednali se zákazníkem, dostali štempl, objednalo se to, a poněvadž Skloexport měl výsadní postavení, jeho přání bylo pro fabriku téměř příkazem, pokud neměla nějaké vážné námitky.

Nejvážnější bylo v té době poznání, že výroba se musí společně s obchodem nějakým způsobem cílevědomě doplňovat. Skloexport tenkrát nahrazoval průzkum zahraničního trhu. On umožňoval pracovníkům výroby a výtvarníkům návštěvy veletrhů včetně účasti na akvizičních cestách pracovníků Skloexportu. Dnes je to všechno rozbité, hlavně kontakty. Všechny vztahy, které Skloexport se zákazníky měl, se po listopadu 1989 ke škodě věci zpřetrhaly.

Dnes se často setkávám s kritikou tehdejšího Skloexportu. Myslím si ovšem, že Skloexport ve své době byl obsazen lidmi, kteří vyšli většinou z praxe z jednotlivých závodů a měli k tomu vřelý vztah. Sami měli zájem na tom, aby impulsy, které na svých služebních cestách získali, nějakým způsobem zase dovedli zpátky do výroby. Nehledě k tomu, že udělali mnoho práce na poli propagace. Skloexport ve svém oddělení propagace investoval spousty peněz do zahraničních výstav československého skla. To nebyly malé částky. To je celkem nedoceněné. Mezi výtvarníky se objevovaly názory, že Skloexport je nekompetentní, že brání rozvoji průmyslu a tvorby. Ale pokud já vím, Skloexport udělal mimořádně mnoho. Možná, že v jiných komoditách zahraničního obchodu byla jiná situace a jiná praxe a kritika mohla být. Ale myslím si, že Skloexport po všech stránkách včetně peněz dosahoval velmi slušných výsledků. Chtěl bych zdůraznit, že Skloexport sehrál v tomto období také významnou roli při tvorbě kolekcí, novinek, nejen při celkové propagaci československého sklářství.
Milan Hlaveš Skloexport se stěhoval z Prahy do Liberce. Byla to změna k dobrému?
Václav Hanuš V době, kdy se diskutovalo o existenci nebo o budoucnosti exportu, kolem osmapadesátého roku, postavili úkol očistit Prahu od podniků, který tam být nemusely. Skloexport přemístili do Liberce, údajně proto, aby byl blíž výrobě. Jenže s tím byla spojena řada problémů. Lidé, kteří žili v Praze, se nechtěli stěhovat a našli si místo v jiných PéZetkách. Skloexport musel tedy shánět nové lidi se všemi potřebnými obchodními znalostmi. A vychovat si je. Tento problém tam byl znát až do devadesátého roku. Všechny kontakty, dobré vztahy, které byly vytvořeny, byly najednou pryč. Novým pracovníkům chyběla praxe, i když časem se to přirozeně zlepšilo.
Milan Hlaveš Ve Skloexportu jste ale dlouho nezůstal, že?
Václav Hanuš I já jsem se tím pádem dostal z Prahy do Liberce. Jednou jsem dostal za úkol něco navrhnout taky pro Polubný, pro Desnou. Na Skloexportu se stále říkalo Polubný. Desná vznikla až v šedesátém roce spojením několika městeček: Potočná, Desná, Dolní Polubný do jednoho svazku. Mezery mezi jednotlivými městečky tvořily jenom potoky. Říká se příchovická huť, a Příchovice začínaly tam, kde byl potok. A tam byla právě počátkem století postavena velká sklářská huť. Přešel se potok a byl to Dolní Polubný. V Dolním Polubném byla hlavní výrobní kapacita, přes tisíc zaměstnaných lidí.
Milan Hlaveš O jaké návrhy se tehdy jednalo?
Václav Hanuš Dostal jsem za úkol navrhnout nějaké popelníčky. Podobné drobnosti byly to základní, co tuto oblast prezentovalo. Několik návrhů jsem udělal... velmi se líbily na všech frontách, hned se vyvzorovaly. Tím se trochu řešil problém inovace v tehdejších jabloneckých sklárnách v oblasti lisovaného skla. Jednou přišel pan podnikový ředitel Petrásek a říkal: „Vašku, já tě vezmu!“. Dostal jsem se do oblasti, která mě zajímala. Měl jsem dobrou představu o tom, co vyrábějí. Fascinoval mne rozsah sklářských technologií v té oblasti: foukané sklo, lisované sklo, hutní sklo, broušené sklo zušlechtěné všemi způsoby. Prostě to bylo pro mě mimořádně zajímavé. Vydržel jsem tam až do penze. (smích)
Milan Hlaveš Byl jste spokojen s ohlasem svých návrhů, s množstvím jejich realizací ve skle? Myslím tím opravdu sériově vyráběných návrhů.
Václav Hanuš Za tu dobu, co jsem byl zaměstnaný, jsem měl na své straně podporu Skloexportu. A Skloexport každým rokem chtěl novinky. To znamená, že mě vždy nutili, abych něco udělal. Neměl jsem potíže a dostal řadu věcí, které jsem požadoval. Bez problému to vyřídili. Skloexport byl v té době jednoznačně preferován, co chtěl, musel jednoduše dostat. Udělal jsem nějaké výkresy, oni je odsouhlasili, dali dodávkový příkaz, udělaly se vzorky. S exportním zbožím jsem problémy neměl. Problémy byly ale z tuzemska. Odbytové, ale také s kvalitou. Různé snahy nahrazovat zahraniční dovoz surovin českými nebo dovozem ze zemí RVHP nebyly vždycky nejlepší. Parametry dovezených lacinějších surovin a jejich způsob použití způsobovaly problémy. Na export musela přirozeně standardní kvalita. Pokud se nepodařilo utavit sklovinu prvotřídní jakosti, bylo na řadě tuzemsko. Tuzemsko také muselo dostat výrobky, musel se zásobit domácí trh. Tam se ale dodávaly výrobky, které byly kvalitativně, nerad to říkám, méně hodnotné. Třeba v barvě, v jednodušším způsobu zdobení atd. Tuzemsko se dařilo zásobit, ale sortimentem, který byl vyrobitelný s méně problémy. Já ale nemohl říkat obchodníkům nebo dokonce zákazníkům, že jim dodáváme méněcenné zboží, takže jsem na to musel nějak reagovat. Několik let se například vyráběly jako produkt pro tuzemsko v neuvěřitelném množství moje vázy ve tvaru větvičky.
Milan Hlaveš Ty si pamatuji z dětství, byly snad všude.
Václav Hanuš Když to bylo trošku slušnější, dalo se to i nějakým způsobem přebrousit, matovat. Problémy pro tuzemsko byly i v tom, že někdy se rozhodovalo bez domluvy s výtvarníkem. Například jedny z mých prvních výrobků: dózičky.
Milan Hlaveš Myslíte ty kobaltové s křišťálovou zátkou?
Václav Hanuš Ano. Byly postavené na kontrastu barev, matu a lesku. Hned jak se objevily, byl o ně zájem. Ale sklárny nemohly dodávat.
Milan Hlaveš Vždyť se zdají na výrobu snadné.
Václav Hanuš Ano i ne. Tuzemsko mělo zájem a bralo by tisíce kusů, jenže – tam je otázka toho zabroušení, zavrtávání. A druhá otázka: barevné sklo, tedy kombinace barevky a křišťálu. Tendence výroby byla taková, že takzvaná jablonecká krystalerie stojí na křišťálu. Kapacity pro barevku vyčerpávala technická skla, signální skla atd. a pro tento druh výroby nebyl plánován. Tak se stalo bez mého vědomí, že moje dózičky nafoukali z toho, co právě měli. Takže ten spodek, který měl být z tmavé skloviny, nahrazovali normální světlou barevkou. Nemohl jsem nic dělat, odbytář to tak rozhodl, mohl jsem se postavit na hlavu... To souviselo ještě s jednou věcí, a tou je intenzifikace výroby. Přirozeně intenzifikace tavení přináší úspory a umožňuje řešit i otázku kvality skloviny. Když se přešlo z pánví na denní vanu, přirozeně se dosáhlo lepší homogenizace a lepších výsledků. Při třídění hranovky byl výmět menší, to znamená, že to bylo asi tak 50%, potom byl nějaký výmět na práci atd. To už bylo pro výrobu zajímavé.

Historie jablonecké oblasti stavěla na zvláštním způsobu organizace výroby. Všechny brusírny musely objednávat nějaké minimální množství suroviny ze skláren. A tyto polotovary dostávaly nevytříděné, respektive nedokonale tříděné. Zboží s drobnými nedostatky, které v hranovce přirozeně být neměly, museli tuzemští odběratelé stejně koupit. Co ale s tím zbytkem? Různě to pobrousili, pomatovali různými kombinovanými technikami atd.

Problém té pozdější denní vany byl se střepovým hospodářstvím. Potřebovali tříděné střepy. Vykupovali je, protože tam nemohli dát jakékoliv střepy. Ty střepy musely mít svoji úroveň, svoji kvalitu. Takže se stávalo často v začátcích, než střepové hospodářství dali do pořádku, že ten křišťál byl zelený. Nepoužitelný pro export. Přišlo se na to, že by se také barevky mohly tavit ve vanách, aby se docílila žádaná kvalita skloviny. Další problém: pouze jedna vana, a na ní se mělo tavit postupně pět barev.
Milan Hlaveš No, to jde špatně! (smích)
Václav Hanuš To najednou přirozeně nelze. Dalo se to sice nějak dohromady pomocí střídání barev na denní vaně, ale vznikla produkce vytaveného skla mezi jednotlivými barvami. Nebyla barevně jako ta nová, ani jako ta původní. Co s takovou sklovinou? Vyčepovat ji? Proto vznikly ty moje laciné vázy-větvičky. Vymyslel jsem je tak, aby se vady skloviny schovaly. Jestli byly na krámě v trochu neobvyklých barvách nevadilo... dozelena, do modra...
Milan Hlaveš Ale u hranovky to nejde.
Václav Hanuš U hranovky to samozřejmě nejde. Ušlechtilá hranovka... ušlechtilé barvy... musela mít svoji kvalitu. Problémy výroby musí výtvarník nějakým způsobem umět řešit. Další věcí jsou například problémy flašek, lahví se zátkami neboli dekanterů. Když má sklo určitou barvu, tak se nafouká dejme tomu do síly půl centimetru a nevadí to. Ale když se udělá velká hmotná zátka, kde je hodně skloviny...
Milan Hlaveš ...tak tím naroste i barva...
Václav Hanuš ... barva vypadá úplně jinak, do zelena. Pro tělo lahví se musí ve výrobě tedy natavit ještě další barva, aby se ten rozdíl opticky vyrovnal. Ta výroba se stává skutečně náročnou a nedá se to srovnat třeba s výrobou olovnatého skla. Tam se dělá jenom křišťál. A v broušeném olovnatém skle také nehraje roli sem tam nějaká bublinka. Tam se to ztratí.
Milan Hlaveš Ale ve chvíli, kdy je v hranovce uprostřed jedna bublinka, je na vyhození.
Václav Hanuš A na špatném místě... zrcadlí se… Takže tyto problémy ve sklárnách byly, jsou a budou. Dříve ale otázku kvality musely do značné míry řešit brusírny samy. Tady byly spousty drobných rodinných brusíren. Mělo to tu výhodu, že si objednaly nějakou karafu, dostaly jich 100 nebo 200 kusů, podle toho, jak byla velká brusírna. Dostaly možnost si vybrat. Vybraly si a udělaly na to svoje dekory. Poněvadž tady už existovala foukaná výroba do kovových forem, tak mohly ty brusírny jeden typ hranaté vázičky vytřídit a ty nejlepší kusy prodat v oblasti uměleckého skla za vyšší cenu. Zbytek pomatovaly, pobrousily řezačkou, no a prodaly jako jiný výrobek. A mohly mít každým rokem ten dekor jiný... Stávající systém umožňoval variabilitu. K tomu přispívalo i to, že zákazníci si jezdili do brusírny a tam měli připravené vzorky a hned na místě objednali: „Padesát kusů tady toho“. Ten výrobce na místě hned věděl, jestli má surovinu a jestli zákazníka svým zbožím může za čtvrt roku uspokojit. To se pravděpodobně dělo i v ostatních sklárnách za první republiky a po pětačtyřicátém roce. Situace se ovšem změnila. Výrobní programy se zužovaly... no, ono se neříkalo „zužovaly“, říkalo se „čistily“... Výraznou roli při tom hrál Skloexport. Pokud jde o kovové formy, tam byl problém. Byla tady řada výrobců, kteří vlastnili svoje formy. Do těchto forem uložených na huti si objednávali určitý počet výrobků. Formy byly samozřejmě stále majetkem té které brusírny. Konkurence jednotlivých firem způsobovala i to, že jedna druhé kopírovala zajímavý sortiment. To je normální život.
Milan Hlaveš To znamená, že po zestátnění a odsunu zbylo obrovské množství forem, které už nebyly k ničemu?
Václav Hanuš Skloexport byl najednou postaven do nové situace: ti malí výrobci skončili a zůstal fundus forem, ke kterému se nikdo nehlásil. Ale problém měl na krku Skloexport. Měl najednou katalogy deseti výrobců a zjišťoval, že má spoustu věcí velmi podobných: o pár milimetrů větší nebo menší kus, to ve velkoobchodě nehraje žádnou roli. Těch velikostí... čísel... a cen… hrozný galimatyáš. Skloexport začal formy třídit, ale neinformovaní lidé dodneška říkají, že se zbytečně vyhazovaly formy. Ale schovávejte formy, když jich máte na pět lustrových ověsů spoustu prakticky stejných... Tak se vybraly dva nebo tři. Někdy se forma vyhodila a někdy odložila stranou. Forem bylo tisíce různých, protože na Jablonecku se vyrábělo spousty lisovaného skla. Skloexport měl jednoduše problém, který logicky řešil tím, že zužoval sortiment.
Milan Hlaveš Vraťme se z otázce, jestli jste byl s prací v průmyslu spokojený Vy osobně.
Václav Hanuš Jak jsem byl spokojený já? Přirozeně jsem plnil úkoly, které spadají pod výtvarné oddělení a znamenají sloužit průmyslu. Výtvarník zaměstnaný přímo v průmyslu má poněkud těžší úlohu než výtvarník, který dělá design a svobodně ho nabízí jednotlivým výrobcům. Ten si zvolí nějaký úkol a nějak ho vyřeší. Buďto uspěje u výrobce, anebo neuspěje. Výtvarník v průmyslu bohužel musí řešit všechny zadané úkoly, v tom je ta specialita. Něco jiného je, když sklárna zahajuje a svůj program si nevytvoří sama podle svých představ a vybírá si externí spolupracovníky. Ale výtvarník v průmyslu je omezován v mnoha směrech. O některých jsem mluvil. Je to úroveň technologie výroby, jsou to možnosti, které mají spolupracovníci, kteří se podílejí na celém tom karuselu výroby. Také jsem se samozřejmě dostal k úkolům, které mi neseděly, ale nemohl jsem jinak, než se s tím nějakým způsobem vypořádat. Naštěstí jsem měl otevřené možnosti v oblasti hranovky nebo dalších zušlechťovaných skel realizovat se podle svých představ. Pravděpodobně uspokojivě jak pro odbyt, tak pro výrobu.
Milan Hlaveš Máte bohaté zkušenosti, zeptám se Vás tedy, jak vidíte budoucnost evropského skla.
Václav Hanuš Dneska se výrobci musí vypořádat s novou konkurencí, která je mimořádná. Musí se vypořádat s tím, že současná výroba je automatizovaná, že konkurence pracuje s kvalitní sklovinou. Nové materiály ve výrobě forem umožňují, aby se výrobky a jejich kvalita povrchové úpravy blížila sklu broušenému. Navíc to konkurence dodává levněji a perfektně zabalené v krátkých dodacích lhůtách. Dnes je úplně jiná situace a obchodní zvyklosti jsou oproti minulosti také úplně jiné. Takže tradiční výroba, která spočívala na ruční práci v huti, na ručním dokončování, je odsouzena k těžkým nevyhnutelným koncům, k dalším zavíráním sklářských provozů. Nebo sklářské provozy donutí, aby pracovaly pro zahraniční zadavatele, ani tak se ovšem nevyhnou problémům a budou muset v budoucnosti své podniky uzavírat.
 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.