Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Kouzlo zrcadla. O polidštění Mirror Mana
Marie Kohoutová - Fórum S - vydání 24/2007

Říká se, že umění nastavuje životu zrcadlo a ten pak spatří svou vlastní tvář. Nebývá vždy krásná. Teplický výtvarník Stanislav Müller (*1971) je autorem zrcadla zcela unikátního a i když ho prý lidé považují za neškodného a něco jako atrakci, není tomu tak. Je autorem skleněných plastik, obrazů, performancí a nejrůznějších projektů, které komentují život kolem nás. Jeho komentáře mluví jasnou a srozumitelnou řečí a rozhodně je nemůžeme považovat za neškodnou hru na kritiku. A také se říká, že daň za vědění je samota. Stanislav Müller zakusil obojí.


 

Marie Kohoutová Moderátor:
Marie Kohoutová
Stanislav Müller Host:
Stanislav Müller

Marie Kohoutová Měli bychom asi začít od skla, ale já bych se zeptala na vaše obrazy. Jaký je váš vztah k pop artu a jaký smysl byste mu chtěl vtisknout? Může vůbec mít pop art jiný smysl než v době svého vzniku?
Stanislav Müller Určitě ano. Pracuji s pop artem, ale vyloženě se jím neinspiruji, i když jako výrazový prostředek je mi blízký. Zajímá mě spíš reklama a její vizualita v současnosti. Pop art je přežitý, tedy bavíme-li se o stylu 60. let, to už je pryč. Oslovují mě přesahy, nezařaditelné věci, absurdita reality. Nedávno jsem viděl zajímavý obraz „Poprava“ od Číňana Jue Min-tuna, inspirovaný demonstracemi v Pekingu v roce 1989: Parta čtyř smějících se Číňanů u zdi, na které jakoby míří neexistující zbraní nějaký voják. Autor obrazu je považován za představitele cynického realismu. Mě tento styl, mimochodem inspirovaný Manetem, připadá jako adekvátní výrazový prostředek současnosti. Ten obraz byl nedávno v Londýně vydražen za v přepočtu za 118 mil. korun, to o něčem vypovídá. Například u obrazu Chrám v lese vycházím kompozičně z knihy o socialistickém realismu, kde je obraz mladého sovětského budovatele, který v lese na Sibiři propaguje stavbu bajkalsko-amurské magistrály. A mě napadlo v lese místo železnice postavit hypermarket, budovatele jsem tam nechal, ale převlékl ho do oranžové mikiny od Vietnamců. Pro mě je to v pořádku, protože se to děje a já to takhle vidím. Dnes a denně se setkáváme s něčím podobným – chtějí postavit Lidl, proto zbourají památkově chráněnou stavbu, která má daleko větší hodnotu než „samoobsluha“. Mám rád například původní surrealisty, ale taky Josefa Čapka, Ladu… Fascinují mě výstražné tabulky na stavbách a chodbách nemocnic, úřadů, celý ten grafický systém. Oslovuje mě technika střihu a dávání věcí do nových souvislostí – vizualita, sen, realita, reklama, postoj – vše se dá kombinovat. Tuto metodu nazval William Burroughs metodou intersekčního bodu.
Marie Kohoutová Co to znamená?
Stanislav Müller Vše, co si vybíráte v tuto chvíli, je ve vztahu k věcem, které se staly v jiném čase, v jiném vztahu, jste tedy schopni je nazírat v několika úhlech najednou a podaří-li se vám věci postihnout z větší šířky a hloubky, tak jste na dobré cestě. Když například na chvíli přestanete uvažovat ve slovech a nahradíte je obrazy, dostáváte se tím na mnohem zajímavější, jakoby svobodnější úroveň.
Marie Kohoutová Je vám tedy blízký náhlý střih - něco jako videoklipy?
Stanislav Müller Rychlé klipy ne, spíš mám rád videa a filmy, které mohou na první dojem vypadat až nudně, dlouhé promyšlené záběry, zdánlivě nepochopitelné mlčící tváře, např. některé scény z filmů od Kurosawy, nic se jakoby neděje, ale cítíte tam napětí a morální postoj, který v jednom rychlém okamžiku vyústí v konfrontační bojovou scénu a najednou tu máme ufiknutou hlavu. Hudební klipy jsou většinou povrchní, málokterý se mi líbí, nejde o rychlost ale o myšlenku. Zajímá mě internet, kde si vybírám určité figury a situace, které si překresluji do svých situací.
Marie Kohoutová Působíte v Severočeském divadle opery a baletu jako malíř velkoformátových dekorací. Jak tato práce ovlivňuje vaši vlastní tvorbu a jak se mladý umělec zaměřený na současné dění a svět techniky vyrovnává se všemi těmi labutími jezery a čardášovými princeznami? Protože těžiště repertoáru operního regionálního divadla je zakotveno především v hudbě a tématech 19. století…
Stanislav Müller Je to úplně jiné myšlení, jiný svět. Pokud realizuji horizonty do Labutího jezera, vždycky je to krajina, tak přitom neřeším nic současného. Dostanu předlohu od výtvarníka, kterou si můžu upravit pro svojí techniku, kterou formát 10 x 8 metrů vyžaduje, v tom mám volnost. Když kresbu od pana Jelínka převádím do malby, musím dodržet celkovou kompozici, ale vlastní provedení nechá na mě. Nejedná se o kopírování, ale o zvětšování, musím dodržet klasickou linii. Mám balet rád. Naposled jsem maloval čtyři velké formáty do Louskáčka, to mě bavilo, líbí se mi ten vánoční dětský příběh, který v baletu většinou nic neřeší, hopsání je pořád stejné, je to zábava. Nebaví mě natírat konstrukce, kdy je na scéně krychle, plocha, pár stupňů a nic se neděje. Mám rád klasickou malbu, u ní si odpočinu. Spíš mi vadí, že se operety hrají pořád dokola, jsou zastaralé, nic nového nepřinášejí, nejsou aktuální – Polská krev, Čardášová princezna – jsou o ničem. Naopak opera Traviata je pořád aktuální, silný příběh. Ale West Side Story bych udělal jinak. V Německu se v současnosti hraje jedna z nejúspěšnějších oper, která je inspirována skutečným osudem odsouzence k smrti, se kterým si dopisuje jeptiška. Je to hit. Nebylo by špatné udělat operu na téma silnice E 55. Mohl by to být aktuální příběh a bylo by zajímavé sledovat, kdo by na takové představení přišel. Třeba by přišlo nejen publikum, které zajímá jen klasika.
Marie Kohoutová Myslíte, že vám prostitutky budou chodit do divadla na operu nebo balet?
Stanislav Müller Prostitutky ne, o to nejde, ale víc mladších lidí. Pro vhled do problému prostituce by mohlo umění, a zejména divadelní médium, udělat víc. Neměl by se zatlačovat do pozadí, zametat pod koberec, mělo by se o něm víc mluvit.
Marie Kohoutová Nemyslím, že by se o něm málo mluvilo, a rozhodně je to téma, kterému daly filmy, literatura, poesie i třeba francouzské šantány a kabarety až nepřiměřenou aureolu romantiky, ale to už je jiné téma. Mirror Man – zřejmě vaše nejznámější a nejpopulárnější dílo. Živou akcí přesahuje statickou polohu skla, které rozpohybuje a rozsvítí plochy zrcátek. Jaký smysl mají tyto performance před Ceauşescovým palácem, v hotelu Hilton, na módní přehlídce, v klubu nebo na pláži, kde se Mirror Man opaluje mezi lidmi v plavkách? S jakými reakcemi se setkáváte? V klubu nebo na módní přehlídce je připravené publikum, na pláži nikoli. Co v těch lidech chcete vyvolat? – vy sám ukryt za maskou, oni odhaleni ve své bezprostřednosti…
Stanislav Müller Mirror Man má dvě polohy. První z nich je komerční – je jen efektní. Druhá je umělecko sociální. Celý projekt vznikl jako umělecká akce, performance, kdy jsem se pokusil vytvořit alternativu k námětům, které znám z komiksů nebo filmů pro děti. Chtěl jsem se pokusit postavit hrdinu, který by se ocitl v reálné situaci mezi obyčejnými lidmi při obyčejné činnosti. Lidé vás vnímají jako maskota, u kterého nevědí, s čím je propojený a k čemu je. To znejistí. Z lišky z pojišťovny je to jasné – je to spoření s liškou, ale tady nevíte co, publikum znejistí. Je důležité, že vnášíte do reality jiný vhled. Je tam překvapení a zároveň se vás lidi nebojí, protože si myslí, že jste neškodná atrakce, ale vy v masce to vnímáte hodně osobně, hodně sociálně, protože jste v krunýři, v izolaci, za zrcadlem, máte pocit, že jste v tom sám. Ale lidi si myslí, že jste zábava. Nejsem nositelem hlubšího významu v té chvíli, spíš alternativou k hrdinství ve stylu komiksových postav.
Marie Kohoutová Jsou tyto performance připravené, mají scénář? – tedy jakési minutové studie jako např. Mirror Man v lékařské ordinaci – nebo to jsou čistě improvizované akce? A podle čeho si vybíráte prostředí – třeba už zmiňovanou E 55 nebo tanečnici u tyče?
Stanislav Müller Jsou to připravené performance. Připravujeme krátký scénář a ten se snažíme naplnit, pracujeme ve dvou nebo ve třech, já, moje manželka a další performer. Při uměleckých akcích a performancí jsem v kostýmu většinou sám. Jinak s námi dlouhodobě spolupracuje skvělý a talentovaný performer Arťom Krukovič. Máme celkem tři generace kostýmů, včetně těžkého zrcadlového saka pro Mirrormana podnikatele. Na videu Mirror Man v ordinaci se snažím ukázat, že jakákoli bytost je ohrozitelná, Mirror Man může být nemocný, není to žádný superman. Je to polidštění Mirror Mana. A prostředí? Většinou přijde samo, to si nevybíráme, sama se naskytne příležitost a my cítíme, že Mirror Man by v té situaci a prostředí mohl být aktuální, nic si dopředu nevytipováváme. Nechávám to na shodě okolností, které se snažím zrealizovat, ne na náhodě – ta neexistuje.
Marie Kohoutová Takže můžu klidně tvrdit, že Mirror Man si vás vybral sám za své vtělení. Tyhle magické postavy mají tu schopnost, že se s nimi jejich tvůrce ztotožní a ony si pak jakoby žijí vlastním životem. Zdá se, že jste se s ním ztotožnil hodně, když jste se v kostýmu Mirror Mana i ženil…
Stanislav Müller Že si Mirror Man žije vlastním životem? Kéž by! Jak říká James Bond: “Jiná identita je moje přirozenost!“ Částečně na mě vliv má a někdy se s ním ztotožňuji, ale je nepraktický pro život, objeví se a zase zmizí. Je napůl reálný, napůl smyšlený, je inspirativní, dává mi možnost podívat se na věci z jiného pohledu, skrze masku vnímáte svět jinýma očima. Dovolil mi vyzkoušet věci, které by mě jinak ani nenapadly.
Marie Kohoutová Jak se postava Mirror Mana vyvíjela? – od obličejové masky, později to bylo sako, to v r. 1995, pak celá zrcadlová plocha v aerodynamickém kompletu zahalujícím celou postavu…
Stanislav Müller Maska byla prvotní, pak se rozvíjel dál a najednou tu byla potřeba kostýmu na celý povrch těla, ve kterém se dá pohybovat. V současnosti mám tři varianty Mirror Mana od r. 1995-6, vyvíjí se tedy dvanáct let a zdokonaluje se i základna. Vyrobil jsem i pár doplňků, pracuje se na zrcadlové houfnici… Povrch je ze zrcadlových dílů, tedy ze skla, stane se, že se někdy při akci poškodí, s tím počítám, takže se vždycky opravuje a kontroluje, jako destičky u raketoplánu. Nikdy jsem nechtěl skleněné díly nahrazovat jiným materiálem, napodobovat sklo z plastu nebo zrcadlové fólie, to je mi cizí, připadal bych si jako cirkusový klaun - zrcadlo je nenahraditelné. Je těžké, nebezpečné, nepraktické a právě proto úžasné. Celý kostým váží 40 kg. Je to síla mít něco takového na sobě a jít na rentgen... A v tom je kouzlo zrcadla.
Marie Kohoutová Vaší nejnovější kolekcí skla je cyklus Transparentní Team. Není těžké rozpoznat váš postoj ke světu byznysu, který zobrazujete jako nelítostný boj kdo z koho - kdo je poražen, je nemilosrdně vyobcován. Proč právě tohle téma? Bylo vyvoláno nějakou osobní zkušeností?
Stanislav Müller Transparentní Team vychází inspiračně z mojí zkušenosti s reklamou, kdy jsme měli možnost tři roky pracovat metodami, které reklama a propagace produktů firem na letních festivalech používá. Vymýšleli jsme performance a objekty a měli tak možnost se po tu dobu setkávat s lidmi, kteří pracovali jako PR agenti nebo manažeři a kteří se v reklamě pohybují. Mohli jsme nahlédnout do přípravy a sponzoringu open air festivalů. Byly to různé firmy, ale v podstatě to všechno byla propagace zboží pro mládež. To je moje přímá zkušenost s tímto prostředím, jako manažer nebo dealer jsem sám nikdy nepracoval. Celý ten kolotoč jsem absolvoval pohledem člověka, který je najat na jeden druh práce od myšlenky až k realizaci. V žádné takové firmě jsem díky bohu nepracoval a ani bych nechtěl. Nejostřeji jsem to cítil, když jsem se vrátil z Japonska, kde jsem mohl dva roky pracovat. Po návratu jsem se asi rok ucházel o práci na pozici výtvarníka, objížděl jsem sklárny v Čechách a setkával se s prostředím, které nebylo schopno přijmout mě a já nebyl schopen přijmout jeho pravidla/nepravidla. Sklárny byly schopny jen kopírovat a přeskupovat věci a design, který se v těch podnicích vyráběl řadu let, nebyla vůle něco měnit a pracovat inovativně a kvalitně. Jen se tváří, že je zájem o nové věci, ale přesto se nic nového nestane a sklo se lije do starých forem. A tato situace mě nasměrovala tam, kde jsem teď.
Marie Kohoutová Váš život je tím zajímavější. Je podle vás nějaká šance uniknout z těchto vztahů?
Stanislav Müller Uniknout člověk asi může, pokud se mu podaří vypracovat se na určitou úroveň a je schopen sám si vytvořit možnost svobodné volby v oboru a v určitém postavení. Věřím tomu, že manažeři velkých firem dokáží pracovat se svobodou hodnotným způsobem. Ale v Transparentním Teamu se svou kritikou obracím k managementu střednímu – ten je nahraditelný a má tedy výrazné pocity, že je potřeba bojovat, a zároveň je jich nedostatek. Tam je to se svobodou špatné, vše se točí kolem profitu. Dostává mě slogan: „Konto úvěr u Volksbank je výživou vašeho firemního cash flow.“ K tomu vidíte sáček, který se používá v nemocnicích na transfuze, ale není tam krev, je tam nějaká divná modrá tekutina. Takový paradox já vnímám úplně jinak, než je to myšleno. Jednak nevím, co je to cash flow, neznám Volksbank a nepotřebuji vyživit. Reklamní styl tohoto typu mě inspiroval, připadá mi absurdní a naprosto bizarní. Nebo reklama jedné nejmenované energetické firmy v časopise, kde stojí v řadě za sebou tatínek, babička, dědeček-zahradník, maminka, dítě, dělník atd. – to mi připomíná reklamní plakáty z 50. let – opět socialistický realismus? Ruské agitky vytvořily styl, které používají současné firmy, aby oslovily co nejširší vrstvy obyvatelstva. Jejich vizualita se za sedmdesát let moc nezměnila, kdyby tam nebylo logo oné současné společnosti, mohl by tam klidně být srp a kladivo. Přijde mi důležité si uvědomit, že určité věci se opakují a nemusí se moc měnit – jen vyměníte logo a produkt…
Marie Kohoutová Co je podle vás angažované umění?
Stanislav Müller To nedokážu říct. Libí se mi skupina Ztohoven, které se podařilo propašovat atomový hřib do živého vysílání televize. Má smysl v tom, že upozorňuje na nebezpečí podlehnutí něčemu, zdání, které se vás snaží uklidnit a přesvědčit, že je vše v pořádku, ale ve skutečnosti to tak není, už developerské lobby nejsou v pořádku a jednotlivec proti tomu nemůže nic udělat. Jako umělec z toho mám určitý pocit, který je podložen přímou zkušeností, a ten se mohu snažit sdělit. Smyslem je varování, ne mentorování. Otázkou je například tvrzení, že když si potřebujeme dobře nakoupit, musíme mít tolik hypermarketů a obchodních řetězců - to není argument. Zjistil jsem, když jsem si musel koupit tabulové sklo, že je drahé a neekologické a napadlo mě využít recyklovaného skla a vytvořit věci, které mohou napomoci si uvědomit, že naše spotřeba stoupá, že by se o věcech mělo víc přemýšlet, víc věcí recyklovat a nevytvářet nové a složité, přemýšlet, proč vůbec vznikají a kde končí. Když se postaví hypermarket, je už pozdě.
Marie Kohoutová Chodíte nakupovat do hypermarketu?
Stanislav Müller Samozřejmě. Nakupuju, tomu se nevyhnete, snažím se ale minimalizovat potřeby. Víkendový shopping někde za Prahou mi nic neříká. Když mi manželka řekne, že v Lidlu mají akrylové barvy v tubě v základních barvách po pěti za 150,-Kč balení, tak tam okamžitě běžím a koupím dvě, tři balení za super cenu a mažu pryč, nezdržuju se přehrabováním věcí. Ve specializovaném obchodě s výtvarnými potřebami stojí 130,- jedna tuba. Ale já pak s nimi namaluji obraz Chrám v lese – jako paradox, život je plný paradoxů. Nemohl bych žít tzv. přírodním životem, nejezdit autem a živit se jen tím, co si sám vypěstuju, aby ta ekologická stopa po mě byla co nejmenší. To bych pak nemohl nic. Spíš je to o tom víc přemýšlet, než se obchodní dům postaví a jestli je nezbytné, aby stály vedle sebe tři, protože tam je prostor.

                                                     * * *

z další tvorby Stanislava Müllera:

Barbizonci, 2006
Kruháč, 2006
Futura, 2003
11th September, 2001
The One Minute, 2003
Hlava na talíři
Anděl. „Anděl je v první řadě název úkolu“ (sv. Augustin)

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.