Ohlédnutí za Mezinárodním hrnkovým sympóziem 2001  
 
Promyšlené křivky. Ivo Rozsypal: Mám rád objektivní pohled. Někde ty věci žijí
Milan Hlaveš - Fórum S - vydání 8/2008

S Ivo Rozsypalem byl na stránkách glassrevue.com už před časem publikován rozhovor redaktora Jaroslava Dolečka (vydání 21/2004). Tento známý sklářský výtvarník právě dokončuje rozsáhlou publikaci shrnující jeho dosavadní uměleckou kariéru. Její součástí bude i kapitola o umělcově desetiletém působení na místě designéra podniku Crystalex v Novém Boru v 70. a na počátku 80. let. Činnost designéra v průmyslu a právě se rodící kniha byly také tématem následujícího rozhovoru.


 

Milan Hlaveš Moderátor:
Milan Hlaveš
Ivo Rozsypal Host:
Ivo Rozsypal

Milan Hlaveš Jak jste se dostal k designu v době, kdy vaši vrstevníci preferovali volnou tvorbu?
Ivo Rozsypal Proč jsem do té fabriky šel? To jsem již naznačil panu Dolečkovi: na VŠUP jsem se dostal až v pětadvaceti letech a protože jsem nechtěl finančně zatěžovat rodiče, snažil jsem se získat stipendium, což se mi s těžkostmi nakonec podařilo ze Skloexportu, respektive z tehdejšího Sdružení. Zanedlouho potom to přejal Crystalex. Podle vzoru Jirky Šuhájka, který ale dostal u Mosera v Karlových Varech stipendium daleko snáze. To byla v té době pro některé adepty výtvarného umění schůdnější cesta, jak se vzdělání dobrat. Byl jsem ale zavázán pracovat po absolutoriu minimálně pět let v továrně jako designér. Bylo dobře, že jsem to udělal. Za těch pozdějších deset let jsem v provozech získal přehled o mnoha technologiích a vůbec všeobecně to byla další nesmírně důležitá škola. Moc mi dala. Dělal jsem malované sklo, hutní sklo všeho druhu, broušené i lisované včetně různých kombinací. Navíc jsem na VŠUP vlastně z fabriky šel. Po vojně jsem pracoval tři roky v proslulých Vitrážích Borského skla. Etapu fungování v průmyslu komplexně nepovažuji vůbec za ztrátu času.
Milan Hlaveš Měl jste už od počátku v novoborském Crystalexu nějaký základní záměr, jak se vyrovnat s tamní výrobou?
Ivo Rozsypal Vše vycházelo logicky z charakteru a potřeb výroby. Myslím, že jsem na začátku přicházel s představou, že změním vše od základu, ale brzy jsem pochopil, že takové převraty nejsou možné. V prvé řadě bylo jasné, že je třeba vycházet ze stávajících zvyklostí a zaběhlých řemeslných grifů, ať šlo o malíře, či foukače. Chlapi na huti byli zvyklí na určité postupy a ty bylo potřeba respektovat, nejít proti nim. Leckdy stačilo tvary třeba pouze zjednodušit, či naopak obohatit, upravit, zkrátka modifikovat a ”zesoučasnit“ to, co se vyrábělo. Přitom všemu ale pokud možno vtisknout vlastní rukopis. Pochopil jsem rychle, že inovovat nelze sekýrnicky. Jsou to kompromisy a za každou cenu prosazovat své „já“ nelze.
Milan Hlaveš Ve vaší tvorbě se v 70. letech objevil motiv kachen a dalších ptáků. Proč v takovém počtu?
Ivo Rozsypal Crystalex zaměstnával velké množství malířů. Malované sklo bylo výraznou složkou programu firmy. Byl jsem pověřen inovací. Zdálo se mi, že vedle jiných impulzů - např. motýli, rostliny - jsou motivy ptáků pro tento účel vhodné. Mají zajímavý celkový tvar a pro dekor vhodné detaily. Kachny byly vhodným výtvarným tématem, jak zpracovat třeba kruhovou plochu talířů. Zaujal mě taktéž vodní pták čírka, který má velmi zajímavou texturu peří, říkající si přímo o transpozici do reliéfních linek, které jsou pro novoborskou ruční malbu štětcem typické. Ani z kompozičního hlediska to nebyl špatný nápad: tělo drží určitou konstantní hmotu někde v centru a v oblasti křídel měl již malíř více volnosti pro malbu štětcem. Vyvzorovaný modrý talíř kachny s reliefními linkami byl mnohokrát reprodukován a zakoupen od Crystalexu do sbírek Muzea Corning, N.Y, USA.
Milan Hlaveš Těch kachen vzniklo v různých variantách včetně technologických opravdu hodně. To vás to tolik bavilo?
Ivo Rozsypal Nakreslil jsem řadu skic a studií podle živé skutečnosti a často i naturalistických analýz z různých atlasů. Poloabstraktních kompozic s ptáky jsem udělal neuvěřitelné množství. Opravdu jsem si s nimi hrál. Leccos se vyvzorovalo, ale do výrobního procesu se s výjimkou několik pokusů nedostalo. Když jsem pochopil, že se to ve výrobě asi neuplatní, napadlo mě využít tuto vynaloženou práci ve volné tvorbě. Měl jsem dost zkušeností s pískováním, protože jako někdejší zaměstnanec vitráží jsem mimo jiné pískoval známé Olivovy mísy. Tyto zkušenosti mě přivedly k tomu, že záměry pro malbu převedu do efektní technologie pískování a broušení ”überfangů“ - barevně vrstvených skel. Byly to roztáčené disky a první z nich dělal na huti tehdejšího výzkumáku velký mistr pan Flek. Jedním z prvních byl i exemplář, který vlastní Uměleckoprůmyslové museum v Praze. Těchto disků vzniklo mnoho. Některé verze byly zcela střídmé abstraktní kompozice. Takže jsem z toho nakonec dost profitoval. Nachází se to v mnoha sbírkách po světě. Fotografie některých z nich se objevovaly v různých publikacích a článcích velmi často, což mě těšilo.
Milan Hlaveš Jistě nebylo snadné se strefit do zaběhnutého rytmu práce řemeslníků.
Ivo Rozsypal To opravdu nebylo. Byl jsem někdy překvapen, na čem docela nadějně se vyvíjející záměry skončí. Pokud člověk sám denodenně v provoze sériově nemaluje, leccos při nejlepší vůli nedomyslí. Malíři jsou pochopitelně zvyklí na manuální mechanizmy, které mají svůj rytmus. Když například dělají hochemailové plastické šeříkové kvítky, pokládají tahy štětcem jednotlivé lístky kolem centra, jak si se sklem v ruce otáčejí. A tady byl ten kámen úrazu. Když jsem se na několika vzorcích pokusil seřadit tytéž plastické prvky do houfu coby peří pštrosa musel jsem bohužel konstatovat, že výroba by byla neúnosně drahá. To jiné seřazení bylo pro potřebné tempo výrobního procesu v zažitém stereotypu absolutně vyloučené. Výsledek byl nicméně výtvarně docela zajímavý. Za pokus, alespoň kvůli té zkušenosti, to ale stálo. Moje snahy o inovaci malby na skle stály na jednoznačném principu. Jasná tvarová forma daná obtiskem, či šablonou a v kontrastu určitá volnost v práci se štětcem. Velkoplošné obtisky se v té době ještě teprve vyvíjely, a tak se leckeré ty nosné plochy vytvářely zatím ručně za pomoci obkrývacího laku. V důsledku toho najednou malíř nemusel při obkrývání lakem cítit, kde to má být rovné, či kde se to má zavlnit. Ty křivky byly značně promyšlené a jakákoliv malá změna věci dost ublížila. Bylo to stavěné na ten přesný tvar obtisku a suplovat tu přesnost prací s obkrývacím lakem není v tomto smyslu jednoduché. Docházelo proto k deformacím, které z toho dělaly něco jiného, než jsem zamýšlel. Vyrobila se malá serie válcovitých váz právě v takto nedokonalé podobě. Dokonce se prodávaly v podnikové prodejně Crystalexu na Malém náměstí v Praze naproti domu u Rothů. Přesto, že jsem dostal nadšený dopis od jednoho zákazníka, byl jsem rád, že takto nedokonalá výroba nakonec skončila. Velkoplošné obtisky, na jejichž výrobu jsem tlačil, byly nakonec vyvinuty, ale to jsem byl již z Crystalexu pryč. Poté je začal velice intenzivně využívat Bohumil Eliáš pro individuální tvorbu.
Milan Hlaveš Ptáci se později objevili i jako motiv Vašich humorných váz - plastik.
Ivo Rozsypal Pro osvěžení sortimentu hutního skla provozu závodu 1 Hantich jsem přišel s romantickým nápadem použít tvar ptáka, jakési slepice, pro plastiku, která byla současně vázou. Byly zrovna Velikonoce.
Milan Hlaveš Pro výrobu malovaného skla jste ale nenavrhoval pouze sklo s motivy ptáků.
Ivo Rozsypal Potom došlo i na jednodušší záležitosti. Metoda ráfkování, pokud je provedena s potřebnou pravidelností je výtvarně velmi vděčná. Těchto “pruhovaček“, krycími emaily a transparenty malovaných váz jednoduchých tvarů, se udělalo hodně. Stejně tak Eva Švestková toho navrhla velké množství. Zajímavá je pro mne jedna serie, která má v sobě něco vůně secese. Jednoduchý dekor zazněl i částečně na vnitřní ploše tvaru. Byla to kolekce, která dostala medaili na mezinárodní výstavě v Jablonci nad Nisou.
Milan Hlaveš Přístup k sortimentu výroby v 70. letech částečně ovlivňovaly tehdy zakládané výtvarné rady. Měl jste k jejich práci dobrý poměr?
Ivo Rozsypal Velice kladný. Sám jsem se v závěrečném období mého působení na Crystalexu členem jeho výtvarné rady stal. Jedním z nesmírně důležitých přínosů bylo určité prolomení bariér vzájemného nepochopení či nedůvěry mezi výtvarnou frontou a vůdčími osobnostmi, které výrobu a obchod řídily. Když to hodně zobecním a zjednoduším - výtvarníci postupně pochopili, že nejsou na tomto poli středem vesmíru, že tato práce je řízena mnoha kompromisy a naopak řídící úředníci si uvědomili v potřebné intenzitě, že výtvarníci nejsou nepotřební a jen trpěnou nutností a komplikací. Tento faktor měl velmi pozitivní vývoj. Zástupci průmyslu přece jen občas jezdili po různých veletrzích a nemohli si nevšimnout, že dobří designeři jsou ve světě váženými osobnostmi. Ze začátku totiž obzvláště řídící pracovníci na nižší úrovni nebyli způsobu naší práce příliš nakloněni. Byli jsme docela pilní. Například Eva Švestková hodiny a hodiny kreslila soubory a pořád je pilovala. Byl jsem tak svědkem, jak jí bylo naštěstí ne příliš rozhodujícím nadřízeným až urážlivě vytknuto, že si jen vymýšlí práci pro práci. Všechno to však plynulo ze vzájemného, zcela zbytečného nepochopení. Vývoj vztahů ale nabíral postupně velmi pozitivní směr. Nám nemnoha, kteří v průmyslu pracovali,činnost výtvarnickým okolím často velmi nazíraná přes prsty, se dařilo tento obecný pohled úředníků posunout. A naopak i nám leccos došlo. Dá se říci, že jsme se navzájem vychovávali. Samozřejmě to nebylo občas bez konfliktů. K postupujícímu konsenzu a pozitivnímu pracovnímu klimatu existence výtvarné rady nepochybně přispěla.
Milan Hlaveš Malé uplatnění návrhů ve výrobě Vás muselo jako mnohé další výtvarníky v průmyslu mrzet. Také vy jste začal po nějaké době hledat únik do oblasti autorské tvorby.
Ivo Rozsypal Nedá se říci, že to byl únik. Svoji práci, za kterou jsem v továrně byl placen, jsem se snažil odvést seriózně a co nejlépe. S velkým nasazením jsem však stačil současně tlačit kupředu i autorskou tvorbu. Navíc tyto dvě kategorie nebyly v žádném rozporu. Vzájemně se prolínaly a velmi podporovaly a doplňovaly. Stihnul jsem se zabývat i realizacemi pro architekturu, což mělo i důležitý finanční důvod. Nikdy jsem však tuto činnost nepovažoval za pouhý kšeft. Stal jsem se postupně členem výtvarných komisí v rámci svazu a fondu výtvarníků, stavěl jsem dům a stále častěji jsem musel pracoviště opouštět. Byl to velký nápor a mým nadřízeným to pochopitelně vadilo. První roky jsem ale fabrice absolutně odevzdal, dělal jsem i ve volném čase po nocích spousty návrhů. Ty kompozice ptáků jsem piloval, měnil... Mám dodnes v kresbách těchto variant hodně. Postupně však intenzita mého nasazení v Crystalexu polevovala, ke konci jsem dělal na poloviční úvazek a protože ta situace byla dále neúnosná, zaměstnání jsem po 10 letech opustil. Nekonfliktně, a Crystalex mi umožnil bilanční výstavu v prestižní pražské Nové síni, včetně katalogu, což bylo velmi gentlemanské gesto. Obzvláště dnes po letech si uvědomuji, jak to nebylo vůbec samozřejmé. Pokud jde o ono uplatnění návrhů, moje malované sklo se ve výrobě příliš neuplatnilo. Vím ale, že například některé hranované kolekce pro Exbor se dělají dodnes. Tak jako vidím občas i některé moje tvary pro malované sklo, byť zpracované jinými dekory. Navíc si myslím, že stopa mého působení v této roli zůstala přítomna i po mém odchodu v podobě jakési výtvarné nálady, která v podobě návrhů mých kolegů žila dál.
Milan Hlaveš Vaše tvorba se ale nepropojovala pouze námětově, k provázání docházelo i po technologické stránce.
Ivo Rozsypal Například moje hutní objekty a nádoby, dlouhodobý program tzv. “makarony“. Šlo o technicky řemeslně náročný princip paralelně proudících a vznášejících se nálepů, které jsou dnes vystavené v pražské Národní galerii ve Veletržním paláci zapůjčené ze sbírek UPM. Vznikly ke konci vzorování pro provoz 1. Dělal jsem u Hantichů vázy, na kterých se opakovala nalepovaná ouška. Když jsme je dokončili, požádal jsem mistra skláře pana Antona Rozina o malý experiment v tomto duchu pro mou soukromou činnost. Vznikla tak důležitá koncepce mé individuální tvorby, která získala ceny a je v mnoha výborných sbírkách.
Milan Hlaveš Návrhy se v průmyslu těžko dařilo prosazovat. V čem vidíte chybu?
Ivo Rozsypal Samozřejmě byla určitá tendence ze strany výtvarníků vidět chybu pouze v managementu, ale já jsem již tehdy docela chápal - a dnes úplně, že ti, kteří to měli prosadit a prodat, nebyli v jednoduché situaci a neodvažuji se to kritizovat. Navíc museli prvořadě zajišťovat, aby výroba běžela a nedá se nic dělat, byla to výroba odppovídající vkusu, který je po celém světě většinou jaksi, řekněme, průměrný. Nicméně jsem přesvědčen, že při kompaktnější spolupráci a lepší komunikaci by leccos šlo lépe. Kdyby mě nechali jednat přímo se zákazníkem, který přijel odněkud z ciziny, rovnou bych se s ním domluvil bez tlumočníka. Nás výtvarníky k těmto jednáním ale nezvali. To byla, myslím, obrovská chyba. Informace nám byly přenášeny obzvláště ze začátku jakousi vojenskou hierarchií přes několik stupňů, tudíž často zákonitě - třeba i neúmyslně - zkresleně a často jsme vůbec nevěděli, proč a pro koho to děláme. Takže jsme zákonitě mohli postupovat nevhodným směrem. Tento nedostatek byl po mém příchodu do Crystalexu v roce 1973 velmi výrazný. Později se systém informovanosti velmi zlepšil, ale k přímým jednáním se zákazníky jsme během mého působení do roku 1983 zváni nebyli. Ale budiž, přesto pořád něco vznikalo a věci byly v pohybu. Zaštítění výtvarnou radou, kterou vedl Pavel Hlava, přineslo dynamiku. Členy rady byli lidé z ÚBOKU a osobnost pana profesora Libenského speciálně byla velkým katalyzátorem. Všechno se v průběhu té doby, co jsem byl ve sklárně, profesionalizovalo. Vývoj nabíral smysluplný směr. Přesto, že moje návrhy kromě lisované kolekce nebyly masovým prodejním artiklem, věci vznikly a já jsem za to vděčný. Získal jsem spoustu ocenění různých stupňů, dvě medaile v Jablonci a nejvyšší tehdejší metál - Nejlepší výrobek roku na ministerstvu. A to je dostatečná satisfakce. Málokdo z mistrů umělců si dnes uvědomuje, jakou roli hrála Glasrevue, kterou vydával Rapid Praha. To byla obří propagace zadarmo i pro ty, kteří dělali pouze volné umění. Na to by se nemělo zapomínat.
Milan Hlaveš Pavla Hlavy se často zastáváte, přestože u většiny výtvarné sklářské obce z různých důvodů příliš oblíbený nebyl.
Ivo Rozsypal Já se ho vůbec nezastávám. Nejsem žádným protektorem osoby ani díla Pavla Hlavy. To, na co se ptáte, souvisí pouze se sympoziem IGS. Mám rád objektivní pohled. Říkal jsem vždy kolegům, ať si uvědomí, že bez Pavla Hlavy a Františka Arnošta, který coby ředitel tomu dal průchod, by nikdy sympozia nevznikla. Rovněž jako Jozefa Soukupa, který coby předseda ČFVU sehrál velkou roli při zajištění financování. To se psal rok 1981 - 1982 a pozvat do malého města zástupy lidí ze západu, zorganizovat to finančně atd., to byla tehdy sakra odvaha. Protože obzvláště první dvě sympozia - to nějak překračovalo realitu, bylo to něco, jakoby zde přistáli Marťani. Osobnost pana profesora Libenského v tom sehrála svou roli, ale on, byť respektován, byl v té době v pozici, kdy potřebnou moc prostě neměl. Hlava tu pozici měl. Byl natolik chytrý, že v rámci budování osobní kariéry podnikl tento tah “pro kolektiv.“ A my jsme se, marná sláva, s tou jeho kariérou často vezli. Kdo si to nepřizná, není buď v obraze, nebo tak činí a priori odmítavě. To je pravda a z mé strany na jeho adresu vše. Taková byla doba. Leccos o tom vím, protože jsem byl členem přípravného výboru prvního sympozia. Zdůrazňovat, pod jakým “drobnohledem“ jsme bez pochyb byli, není asi nutné. To opravdu nebyla žádná legrace. Za okolností ne vždy jednoduchých byla sympozia výborně a s velkým entuziazmem organizována. Jeden nedostatek, nicméně velice podstatný, zde byl. Mám na mysli dotažení všeho do konce. Přesvědčoval jsem intenzivně, ale marně Hlavu i ředitele Arnošta ihned v závěru prvního sympozia, že by bylo třeba ty fantastické výsledky stále vystavit, ale nikoliv po zámcích, původně se hovořilo o Zákupech. Tlačil jsem to do koncepce, která spočívala ve vybudování hal vedle kombinátu, nalezení systému, který se dal rozšiřovat. Vytápět se to dalo teplem z huti. Jsem přesvědčen, že v té době by se našla cesta, jak to dotáhnout. Dnes tam totiž mohlo stát něco, co by neprezentovalo pouze kvalitu, ale zcela ojedinělou kvantitu, aby to zaznělo v celé šíři pohromadě. A to jsme nevěděli, kolik těch sympozií v průběhu dalších let proběhne. Tam mohlo být soustředěno něco, co nemá ve světě obdoby. To se bohužel nestalo. Jiná země, či národ, by z toho dovedla udělat mimořádnou záležitost, zkrátka to jaksi morálně prodat. Tato šance se prošvihla. Prezentace na Lemberku je slušná, ale ten monumentální úder postrádá. Síla toho zázraku, jakým sympozia byla, se zde vytrácí. Náš národ by si měl sebe sama více považovat. Skákání při sportovních kláních je pomíjivá davová hysterie, to není sebevědomí jedince, občana a souručenství příslušníků národního celku.
Milan Hlaveš Pavel Hlava byl zejména na přelomu 70. a 80. let pro Crystalex nejvýraznějším výtvarníkem zejména kvůli masově vyráběnému sklu. Co vy a automatika, nelákala vás?
Ivo Rozsypal Bohužel jsem se k návrhům pro automatickou výrobu nedostal. První věci na tzv. linku dělal Vilém Veselý už v době, než jsem do sklárny nastoupil. Následující dva soubory dělal Hlava. Později k tomu pustili Evu Švestkovou, která udělala svůj soubor Diana neskutečně zodpovědně a skvěle. Když se automatika plně rozjela, byl jsem už napůl na odchodu. Nicméně tyto základní nosné programy byly opravdu doménou Pavla Hlavy, který si ty nóbl úkoly držel. Mě to ale nijak nevadilo. Fabrická tvorba nebyla alfou a omegou mého počínání. Nijak jsem na to nežárlil.
Milan Hlaveš Práci pro Crystalex jste symbolicky ukončil v roce 1984 výstavou v Nové síni v Praze. Co vás k tomu vedlo? Tehdy se spíše vystavovalo atelierové sklo.
Ivo Rozsypal Ukončil jsem podstatnou etapu své práce, která nebyla jednoduchá. Přesto je potřeba si každé vlastní práce vážit, protože jsem se opravdu snažil odvést ji v daných možnostech nejlépe. Myslím si že nejlogičtější tečkou je vždy výstava. A tak se stalo. Možná také i proto, že činnost pro průmysl byla v té době nazírána a přijímána mnoha velkoumělci s despektem. Dokonce mi byla položena jedním kolegou nepříliš taktní otázka, proč tu výstavu vlastně dělám. Já jsem řekl: „Nezlob se, já jsem v té sklárně deset let pracoval. Vím, že to nejsou žádné výtvarné průlomy, to ani nebylo možné, ale chci to mít zbilancované.“ A navíc jsem byl přesvědčen, že při všech kompromisech se mi podařilo dát těm věcem otisk nálady doby i svého já. Také jsem v té době vystavoval průběžně na společných výstavách i mé kreace, které s průmyslem neměly nic společného. Takže obě tyto kategorie byly naplněny.
Milan Hlaveš Jak tedy celou tu designérskou etapu své práce hodnotíte?
Ivo Rozsypal Moje vlastní hodnocení této činnosti s časovým odstupem je stále pozitivnější. Hodně jsem se naučil. Přesto, že výsledky mých aktivit jsou dnes čtvrt století staré, jsou vlastně naprosto současné. Tlumočím názory dost fundovaného okolí. Ti, kteří tehdy takovou práci považovali principiálně za umělecky méněcennou a někteří i “starou,“ se mýlili. Toto vědomí mě naplňuje uspokojením.
Milan Hlaveš Vaše průmyslové návrhy se na rozdíl od individuální tvorby bohužel nedostaly do sbírek centrálních muzeí. V čem vidíte příčinu?
Ivo Rozsypal Bylo to asi proto, že probíhala doba velkého boomu atelierového skla. Objevily se čisté skulpturální výtvory, vedle kterých se třeba ty moje věci z fabriky mohly jevit jako dekorativní pitomosti. Nezájem UPM chápu, protože v nákupech volných věcí ze skla vlastně tehdy suplovalo Národní galerii. Díky Bohu, že se ty ateliérové objekty touto cestou kupovaly. Pokud jde o tu fabrickou práci, něco z toho naštěstí vlastní novoborské Sklářské muzeum díky Crystalexu, který systematicky muzeu něco ze vzorků poskytoval, něco málo mám doma. Leccos jsem taky rozdal. Prototyp té nejlepší špinované hranovky pro Exbor má například herečka Zlata Adamovská, další jsem před mnoha roky věnoval prof. Danu Kleinovi v Londýně. Foukanou hutní slepici od Hantichů má Darinka Rolincová - Dara Rollins, se kterou jsem se octnul v televizi ve studiu Jezerka. Téma vysílání “Nej“ /nejlepší cyklista - Jiří Škoda, nejmladší zpěvačka Darinka, nejlepší výrobek roku Rozsypal, atd./. Naštěstí poměrně slušný průřez touto tvorbou vlastní sběratel Jan Vícha v Mnichově, takže někde ty věci žijí.
Milan Hlaveš Již několik let chystáte knihu o své tvorbě. Co máte v úmyslu do ní zařadit?
Ivo Rozsypal Dospěl jsem do životní fáze, kdy jsem pocítil potřebu jakési inventury a pořádku. Před několika lety jsem proto vytvořil důsledný archiv. Potom jsem uvažoval o katalogu a nakonec se z toho vyvinula obsáhlá publikace. Pojímá kompletně všechno, co jsem učinil, včetně volné kresby, malby a dalších aktivit.
Milan Hlaveš Nejste jediný sklářský výtvarník, který v poslední době realizuje knihu o vlastní tvorbě. Připomenu třeba vydané publikace Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, Dany Zámečníkové, Roubíčkových, Jana Fišara nebo Františka Víznera.
Ivo Rozsypal Srovnám to s knihou Františka Víznera: vysoce artistní kniha, zcela rezonující s jeho tvorbou a celou osobností. Tak to má být. Ale každý jsme jiný. Moje kniha bude daleko podrobnější a rozsáhlejší. Chci, aby to byl plnokrevný otisk doby, aby v tom byly pachy života, povídání i o tom, co se nepovedlo, proč se to nepovedlo atd. Knihou bude paralelně s obrázky probíhat v češtině a angličtině moje zpověď, občas se tam objeví i dobové články a bude to daleko osobnější. Je to autorská publikace od A po Z. Celé jsem to sestavil sám. Od grafické úpravy po hlavní text a všechny věci kolem. Způsob, jak je to pojato, si to vynutil. Nikdo jiný by to dohromady nedal. Je to nezvyklé, náročné a jsem připraven na reakce i třeba značně kritické. V každém případě to ale nebude nuda. Tím jsem si jistý. A to je pro mne směrodatné.























Ivo Rozsypal: Znak, 1975
průmyslový návrh pro o. p. Crystalex Nový Bor
část kolekce váz a mís, prototypy nové koncepce pro závod Chřibská
hutní sklo, foukáno do dřevěné formy, heftováno, osekáno, zapalováno, stříháno nálepy, křišťál, opál, modrá barevka
výška 18 cm



























Ivo Rozsypal: Věže, 1984
průmyslový návrh pro o. p. Crystalex Nový Bor
série váz, hutní sklo, foukáno do formy, křišťál, opál,
červený rubín tango a barevky, v. 5 cm























Ivo Rozsypal: soubor dóz a mís, 1980
průmyslový návrh pro o. p. Crystalex Nový Bor
široká kolekce užitkového skla, tenkostěnné foukané sklo
křišťál, zaměnitelná barevná víčka, opál, žlutá tango barva přepíchnutá ambrem, nebo modrou barevkou, tři tvarové a barevné modifikace
vysoké dózy - výška 33 cm, mísa - průměr 30 cm, dózy – v. 14, 15, 28 a 30 cm
cena Nejlepší výrobek roku – o. p. Crystalex, Nový Bor 1980
část souboru Sklářské muzeum Nový Bor, část souboru archiv autora






















Ivo Rozsypal: kolekce hranovaných váz a žardiniér, 1982
průmyslový návrh pro o. p. Crystalex Nový Bor, Exbor
foukáno do kovové formy, křišťál, modrá barevka, špinování, opál,
v některých případech přepíchnuto ambrem, odbrušováno,
hranováno, leštěno, výška 13 x 14 x 14 cm
cena Nejlepší výrobek oboru – o. p. Crystalex Nový Bor, 1982
Vybráno pro CID - Institut průmyslového designu Praha, 1982
Nejlepší výrobek roku MP České socialistické republiky, Praha, 1982
Cena za vynikající průmyslový design - Nejlepší design roku, Federální ministerstvo pro technický a investiční rozvoj Praha, 1983
soukromé sbírky v ČR, Holandsku a Švýcarsku, sbírka Dana Kleina, Londýn, Anglie, Muzeum Narodowe Wrocław, Polsko



















Ivo Rozsypal: Velikonoční vázy Ptáci, 1975
průmyslový návrh pro o. p. Crystalex Nový Bor, Hantich
prototypy váz zoomorfního tvaru pro malosériovou výrobu
hutní sklo, předfouknuto do dřevěné formy, špinováno, heftováno, osekáno, stříháno, volně dopracováno u pece, křišťál, opál, modrá barevka, amber
možnost vložení květů, výška 25 cm
soukromá sbírka ČR

 

 

 

 
   

Copyright © 2001-2003 Polyconsult, s.r.o., Všechna práva vyhrazena.